Macho komplex

Na Ukrajině se uzavřelo jakési nejisté příměří, ale jak dlouho vydrží? A jestli nevydrží, co potom? Pod povrchem to stále vře. A do téhle třaskavé směsi by někteří ještě přilévali olej, ne-li rovnou benzín. Dodávat zbraně ukrajinské armádě, poskytovat výcvik, prostě a jednoduše si dupnout a konečně ukázat Rusku, že patří za Ural.

Nemám v úmyslu říkat, kdo je na vině, a navrhovat řešení. Jen mě zaráží ten chlapácký přístup mnohých účastníků debaty (ať už politické či všelidové). To vysmívání se diplomatickým řešením a dožadování se ráznějšího postupu vůči Rusku. Prý provokuje, vyhrožuje a chce se roztahovat. Tomu je potřeba udělat přítrž! Já teda osobně nevidím medvěda natahující své tlapy k Evropě, spíše naopak - zahnaného do kouta - aliancí NATO, Američany a přisluhovačskou Evropskou Unií. Co může ve své zoufalosti udělat? Kdo to může odhadnout? Co když na náš rázný krok odpoví také rázně, nebo snad ještě rázněji. My odpovíme - jestli budeme mít tu možnost - ještě rázněji. Protistrana ještě rázněji... A tak dál a dál až z nás všech zůstane jen pár. Budeme počítat ztráty, zaříkat se, že už nikdy nebudeme válčit a divit se hloupým, krátkozrakým a hlavně trapně ješitným postojům, které spustily nový válečný maraton... Po kolikáté již?

To ten přístup, ten přístup! Onen macho komplex, to je mor! Máme rádi rázná řešení. Žádné zdlouhavé a otravné vyjednávání s protistranou, Ne, vyřídit raz dva! Máme rádi rázná řešení a rázné vůdčí osobnosti. Obdivujeme ty, kteří se s tím s odpuštěním neserou. A pak? A pak jsme strašně překvapeni, že se s tím opravdu neserou. Proto je na hradě hulvát Zeman a ne třeba Fisherová, jež byla vysmívána pro svojí údajnou neprůbojnost a naivitu (?), prostě pro nedostatek "koulí". Snaha vést diskuzi a volit kompromisy je v dnešní době chápáno jako slabost. Byť je to právě naopak!

Ach jo... Chtěl bych se zeptat všech těch suverénů, nebo přesněji řečeno těch, kteří tak tleskají suverénním, nekompromisním postojům. Kdy jste naposledy s takovým přístupem zabodovali doma, v partnerském vztahu, v práci? Možná pár despotických maníků řekne:"včera". Ale ta většina lidí snad musí chápat, že nic takového doopravdy nefunguje. Je to taková legenda, které rádi všichni věříme, ale realita je taková, že o sporech, problémech, přáních či plánech, malých či velkých, je nutno vyjednávat pomaličku a opatrně. Bylo by nádherné si bez újmy prosadit svou. Jenže to samé chce protistrana. A tak máme na výběr buď totální konflikt či, pravda mnohdy neuspokojující, kompromis.

A tak to je, nebo tak to aspoň vidím já. Všechna tahle uchu líbezná rázná řešení v konečném důsledku přináší více škody než užitku. Pokud se jedná jen o slovní hrátky politických exhibicionistů tak je mi to šumák. Jak se ale začne chřestit zbraněmi, už to přestává být sranda. Na nějaké horké hlavy a ramenatá gesta není v takové situaci místo, nebo aspoň nemělo by být. Vždyť po zahraniční zkušenosti plánuji návrat do rodné vlasti. Přemýšlel jsem nad pro a proti tohoto kroku, nenapadlo by mě však, že budu muset zohlednit i faktor válečného napětí či snad dokonce války. V Evropě roku 2015, to je přece šílené!

Nakonec bych chtěl zdůraznit, že nefandím ani Američanům ani Rusku. Obě to jsou pro mne velmoci, které si nemají moc, co vyčítat, a které jsou nerady, když jim někdo šťárá do jejich sféry vlivu. A taková zemička jako ČR je pro ně jen prostředkem, jak dosáhnout svých cílů. Nikdy jsem nepochopil, proč bychom museli poklonkovat těm či oněm. Hrajme hlavně sami za sebe. A jestli má USA s Ruskem nějaké nevyřízené účty, které teď chtějí konečně vyplatit v ostrých, ať tak učiní přes Kamčatku a Aljašku a ne přes Evropu. Ta už měla válek dost!