Komplikovaný svět

Žijeme v komplikovaném světě. Tahle formulka se v dnešní době neustále opakuje. Tak často, že se lidem už zabydlela v hlavě. Zabydlela se tam ráda, protože je tak utěšující. Ach ano, žijeme v komplikovaném světě. 

Zní mi to jako něco, co bych řekl malému dítěti plačícímu nad nepovedenou bábovičkou. To ten písek, ten je nekvalitní, ty jsi jednička. Stejně tak se snaží formulka o komplikovaném světě omlouvat velkou nespokojenost a zlobu mnoha lidí se současným stavem věcí. 

Co je ale na dnešním světě tak komplikovaného? Člověk může studovat, co chce. Může pracovat, bydlet, cestovat, žít, kde chce. Jeho život není v bezprostředním ohrožení, není sledován tajnou policií, není kádrován, zastrašován ani nijak omezován. Ano, život nás Čechů potažmo Evropanů má překážky, ale rozhodně nic ve smyslu: padají mi bomby na střechu, trpím hladem nebo jsem pronásledován a bit za své názory. 

Evropa nejde "do kopru" ani se "v prdel" neobrací, jak si mnozí zoufají. Naopak jasně dominuje žebříčkům kvality života (zde, zde, zde, zde, zde, atd.). Ani Česká republika si v celosvětovém měřítku nevede zle, navíc, když to porovnáme s komunistickým Československem. 

Jasně, tuším, odkud vítr vane. Mnozí jsou otřesení a vyděšení z teroristických útoků. Souhlasím, že jde o otřesný čin zavrženíhodných fanatiků. Leč nedá mi to neporovnat - možná cynicky - s válkou v Jugoslávii. Když se tam vraždili, byl jsem puberťákem a zprávy o probíhající válce mě nijak neznepokojovaly. Bral jsem to jako něco daného: no, prostě se tam mydlí a co já s tím? Nepamatuji si na žádnou hysterii či obavu o budoucnost Evropy, takže předpokládám, že to takto chladně brali tenkrát všichni... Počet obětí Jugoslávské války se odhaduje mezi 110 - 130 tisíci! Z Prahy do Sarajeva je to zhruba 1000km. Přesto nás zprávy o tamních masakrech neděsily tak, jako dnes ty nepoměrně menší a z míst často vzdálenějších. Proč?  

Pak tu máme masovou migraci. Také bych mohl poukázat, že to není poprvé, co se něco takového děje, ale nechci, aby to vyznělo, že migrace není problém. Je to problém, stejně jako terorismus, stejně jako fanatismus (nejen islamistický). Jsou to problémy. Ale kdo je nemá?  

Přesto všechno, všem pochybovačům navzdory: Evropa je jedním z nejbezpečnějších a nejrozvinutějších míst na planetě Zemi. Proč tedy tolik nespokojenosti a zloby? Neměli bychom být naopak hrdí a spokojení? Proč se mluví o komplikovaném světě? 

Zde je možné vysvětlení: terorismus, migrace, islám, multikulturalismus, globalizace, politická korektnost, změna klimatu, homosexuálové, feminismus, transgender a spousta dalších "novot" - spoustě lidí se z toho točí hlava (a případně dělá zle). Kde se všechny tyhle novoty vzaly? Valí se to na nás ze všech stran. Sotva vstřebáme jednu, už je tu další. Proto značná část populace přestává rozumět dnešnímu světu. Odtud tedy ta komplikovanost!  

Zkusím pojmenovat příčiny proč tomu tak je: 

1. Ano, svět se mění. Tak už to je a vždy bylo. Možná se to nyní děje rychleji než by si někteří přáli. Přesto beze změn bychom ještě dnes žvýkali kůže v jeskyni. 
2. Spousta věcí tu byla již před tím, jen jsme o nich nevěděli. V době normalizace nám byl předkládán obraz jednolité společnosti, která nemá žádné odchylky. Ty byly buď potlačovány nebo se o nich jednoduše nemluvilo. Např. homosexualita tu byla i za totality, jen skrytě. Teď se díky nabyté svobodě může ukázat i na veřejnosti a najednou si spousta lidí myslí, že "něco takového za komunistů nebylo". 
3. Zapomínáme a idealizujeme. Lidé se upínají k tradicionalismu, romantizujeme si svět "našich babiček". Pravda je, že války, vraždy, znásilnění to vše bylo i dříve, jen jsme to z našich vzpomínek vytěsnili. Navíc spíš než o tradicionalismu (např. první republika, tradicionalisty brána za vzor, byla jeden velký multikulturní guláš) by se mělo mluvit o normalizicionismu. To se zdá být tím ideálem pro část populace, především pro svou jednoduchost (byť šlo o klam - viz bod 2). 
4. Evoluce zpráv. Televize, počítače, tablety, mobily - díky těmto přístrojům se naše konzumace zpráv několikanásobně zvýšila. Zprávy jsou více negativní, protože pozitivní jednoduše netáhnou a i zpravodajská média musí nějak vydělávat. Zprávy jsou rychlejší a interaktivnější. Když někde něco bouchne, víme to hned a navíc máme pocit, že se to stalo u nás v obýváku. 

A ještě jedna taková maličkost. Nemění se jen svět kolem nás, ale měníme se hlavně my. Jak jednotlivci, tak celá společnost. Už neřešíme uspokojení základních potřeb. Už neřešíme jak přežít, ale jak žít. A v tom je velký rozdíl. Zatímco u přežívání je člověk šťastný, když nasytí hladový žaludek, když si opraví děravou střechu nebo když uteče z válečného konfliktu, u žití ke štěstí a spokojenosti vede často spletitá cesta. Člověk hledá svou identitu, uznání, přijetí a snaží se realizovat. Toto v dnešním tzv. komplikovaném světě spousta lidí postrádá nebo nemůže najít a to může vést k jejich nespokojenosti a zlobě. 

Takto bych tu vlnu nespokojenosti vysvětlil já, možná se mýlím. Ať jsou však důvody jakékoliv, rozhodně odmítám, že by současný stav byl fundamentálně špatně a že je zapotřebí revoluce či dokonce destrukce hnané zlobou a nenávistí. Naopak jsem přesvědčen, že současný stav je to nejlepší, čeho jsme kdy dosáhli a nedostatky, kterých určitě není málo, lze řešit nikoliv revolučně, ale evolučně, za podpory rozumného dialogu (ať už na lokální, Evropské či mezinárodní úrovni). Dnešní svět je možná komplikovaný k pochopení, ale rozhodně stojí za to ho uchovat takový jaký je a pro zdánlivou jednoduchost ho neměnit za homogenní svět jednoho názoru.