Chyba je všude kolem, jen ne v nás. Tak vypadá situace v ČR poslední roky. Motáme se v kruhu. Je čas jít do sebe. Zamést si před vlastním prahem. Nový rok, nové já, jak se říká. 5 slabin českého národa.
Chytráctví
Chytrák: persóna, která o všem všechno ví a nebojí se to ostatním (i přes jejich nevoli) sdělit. Ať je téma uprchlíci, islám, finanční krize, válečný konflikt na Ukrajině, kůrovec na Šumavě, radar, jednotlivě či vše dohromady, neexistuje nic, čemu by chytrák nerozuměl. I kdyby vedle něj seděl expert z nejpovolanějších, chytrák se ani jednou nezeptá, rychle chrlí svá moudra, celou svou duší prahnoucí po veřejném uznání svých vědomostí. Čím méně uznání se dostává tím vehementněji o něj usiluje. Kvalita uznání se nahrazuje kvantitou.
Přiznat nevědomost je v české společnosti chápáno jako slabost. Přitom je technicky nemožné skálopevně vědět vše o všem. I ti největší experti často přiznají, že si nejsou s určitými aspekty svých vědomostí jistí. Vyrůstat v takové společnosti není jednoduché pro nejistého člověka jako já. Ta hrůza, že jsem jediný, kdo něčemu nerozumí, byla paralyzující. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, že většina lidí své vševědění jen předstírá.
Stěžování si
Češi si přespříliš stěžují. Jistě, člověk si někdy potřebuje postěžovat, aby si ulevil. Často jde o velmi oprávněné stížnosti. Přesto mám pocit, že pro některé lidi je to skoro už jako droga. Pořádně si na něco zanadávat. Vytvořit drama ve svém životě. Stačí se podívat na zdejší blog, většina nejčtenějších článků si na něco stěžuje. Začíná to být depresivní.
Stěžovat si lze na cokoliv, poslední dobou jak tak sleduji je však nejpopulárnější stěžovat si na Evropskou Unii. Slovy klasika, tu kdybychom neměli, tak bychom si ji museli vymyslet. Možná jde o něco zakořeněného. Stěžovali jsme si na Rakousko-Uhersko, stěžovali jsme si na komunistický blok a teď je to EU, která může za všechny neduhy naší země.
Macho komplex
Lidé mají obecně v oblibě vůdčí typy. Vyvolává to v nich pocit jistoty a důvěry. Všeho ale s mírou. To, že se prezidenty stali Klaus a Zeman, dvě nejješitnější a nejegoističtější individua polistopadové politiky, bohužel není náhoda. Češi tíhnou k "buldozérům" (přeloženo: arogantní, netolerantní, mstiví, bažící po moci, popřípadě také vulgární). Tolerance, ochota ke kompromisu a vyjednávání, pochopení. To vše je chápáno v české společnosti jako slabost. Byť např. vyjednávat se svým nepřítelem vyžaduje více síly než se zkratkovitě vrhnout přímo do destrukce (slovní či fyzické).
Falešné vlastenectví
Vlastenectví, slovo, které se poslední dobou často skloňuje. Slovo dnes už značně devalvované a vyprázdněné. Přesto má spousta lidí v ČR potřebu se dmout národní hrdostí a vymezovat se vůči všemu nečeskému. Dle Orlíkovského "přelez, přeskoč, ale nepodlez" s hlavou vztyčenou hrozí pěstmi všem nepřátelům.
Na co jsou tito vlastenci hrdí, na nějaké historické epizodky, 5 minut slávy ve světových dějinách? To má dnes nulovou relevanci. A pak to nekonečné pitvání se v historických křivdách. Kdyby nebylo Biľaka, Mnichova, Bílé hory, zrady v bitvě u Lipan či na Moravském poli, kde jsme dnes mohli být!
Tohle horlivé vlastenectví není známkou silného sebevědomí, ale právě naopak sebevědomí nízkého. Neustále se musíme ujišťovat, že jsme velkolepý národ. Jestli jím opravdu budeme, každý to pozná. Takhle je to jen velká faleš. Ten strach, že něco cizího zničí naší kulturu vypovídá jen o tom, že naše kultura je slabá. Sami v ní máme malou víru.
Chronická nedůvěra
Nikdy bych si nepomyslel, že zrovna já se budu přimlouvat za autority. Ale opravdu, zdá se mi, že to lidé s tou nedůvěrou k autoritám již přehánějí. Ano, český stát je zkorumpovaný, EU byrokratický moloch, média vlastněná oligarchy. To ale neznamená, že všechno je levárna, lež a podraz. Autority činí i spoustu užitečného. Kdyby tomu tak nebylo, tak se celý systém během chvíle sesype jako domeček z karet.
Lidé nevěří, že je stát schopen postarat se o pár stovek uprchlíků a tak šíří paniku jakoby měl nastat soudný den. Mainstreamová média prý píší propagandistické lži a tak "alternativní" zdroje s pofidérním pozadím rostou jak houby po dešti. Vědci - pokud neříkají, co chceme slyšet - dozajista ohýbají fakta, aby dosáhli na granty. Chronická nedůvěra hraničící s paranoiou. Spousta lidí tak připomíná bláznivé konspirátory, kteří vidí za každým rohem něčí intriky.
...
Méně chytráctví v každém z nás. Minimum stěžování si. Méně náklonnosti k macho politikům. Více národního sebevědomí (ne toho natřeného vodovkami). Více důvěry v autority (aspoň o něco více než nula). To je potřeba, jinak se nehneme z místa. Zatímco svět se bude vyvíjet dál, my zůstaneme ve "světě našich babiček".
