O naší budoucnosti rozhoduje starší generace. Ta pod vlivem romantizované představy o "starých dobrých časech" žene mladé do nejisté budoucnosti, které se polovina z nich ani nedožije. Aneb paradox demokracie.
Prezidentské volby rozhodli starší voliči, vesměs příznivci Miloše Zemana. Podobná situace byla u Brexitu či amerických prezidentských voleb. U parlamentních voleb, kde se nevolí jedna ze dvou možností, není tento jev tak markantní, nicméně i zde rozhodují hlasy vystrašené starší generace obávající se fiktivních migrantů a islamizace.
Mimochodem, pokud to není zřejmé, moje názorová množina má minimální průnik s názorovou množinou výše uvedeného voličstva. O to tu ale nejde.
Chtěl bych zde zdůraznit fakt, že o nedávných volbách i volbách nadcházejících, tedy o naší budoucnosti, budou rozhodovat občané staršího data narození.
Přečtěte si to prosím znova a zamyslete se nad tím.
A co jako? Říká si pravděpodobně většina z vás. Vždyť je to demokracie. Ano, je. Bohužel.
Míra porodnosti je dlouhodobě nízká (1.53), na druhou stranu délka života se prodlužuje. To má za následek, že společnost stárne. Od věku 46 a výše je více voličů než těch mladších 46ti let. To je ale jen konstatování faktu.
Problém nastane, když se tyto počty, pro mladší generace nevýhodné, spojí s něčím, co bych nazval "romantizování minulosti". Vzpomínat na dobré staré časy je vlastně přirozené a můžou za to hormony. Když jsme byli mladí, vše bylo lepší. Léto teplejší, jídlo chutnější, holky hezčí a naopak lidi nebyli tak sprostí a drzí, doba nebyla tak uspěchaná a tak dále. S postupujícím věkem vše tak nějak šedne a už to nikdy není tak krásné jako tenkrát kdysi.
Dovolím si tvrdit, že pod vlivem tohoto efektu starší člověk upírá svůj zrak do minulosti a ne do budoucnosti a dle toho také volí. To ve spojení se stárnoucí společností znamená, že se jako celek neposouváme vpřed, spíše přešlapujeme na místě nebo dokonce couváme. Možná by se dalo pseudovědecky říct, že při míře porodnosti vyšší jak 2 je demokracie progresivní, kdežto když je nižší než 2, tak je regresivní? Přenechám vědcům k bližšímu prozkoumání.
Konec teorie a okecávání. Teď si představte 5,9 miliónů voličů (součet občanů ČR, kteří žili alespoň 10 let v komunismu) romantizující si staré dobré časy v totalitním Československu. Rok co rok, tak jak zapomínáme na vše špatné z minulého režimu, je navíc obraz socialistického Československa krásnější... Z představy, jak bude tato voličská masa rozhodovat o naší budoucnosti, mi běhá mráz po zádech. Čeká nás 10-15 krušných let, než se stavy voličstva (zatížení a nezatížení komunismem) srovnají.
Tací lidé budou možná (kdo ví, co Tomio vymyslí a kam Andrej ustoupí) v brzké době rozhodovat o vystoupení z EU. Nedělám si iluze o tom, jak by rozhodli. Pro návrat svrchovaného státu a nulového počtu muslimů - byť by šlo víceméně o klam v obou případech. Lidé, z nichž většina se nehne z místa, znemožní (nejen, ale hlavně) mladším generacím cestovat, žít, pracovat či podnikat v Evropském prostoru. Staří dají mladým zaracha a hotovo!
Staří mladým přichystají budoucnost, ve které většina z nich ani nebude žít.
Tak díky.
