Nikdy jsem neměla příliš dobrý orientační smysl. Jako malá jsem se dokázala ztratit nedaleko našeho domu, když jsme s kamarádkou v zimě vyrazili sjíždět na bobech nedaleký kopec. Moje vysvětlení, že v zimě všechno vypadá jinak než v létě, před mými rodiči nemohlo obstát.
Toto "umění", ztratit se kdekoliv a kdykoliv, mě bohužel neopustilo ani v dospělosti. Možnost ověřit si to, se mi naskytla zhruba před měsícem, kdy jsem měla absolvovat přijímací řízení na vysokou školu. Ve zvacím dopise bylo psáno, že v den přijímacího řízení budou všechny budovy značeny, takže možnost nenalezení vlastního jména v seznamu a správné místnosti, je takřka nulová. Jak jsem záhy zjistila, ne v mém případě. Před hlavní budovou areálu školy byla umístěna orientační tabule. Už když jsem k ní přicházela, obklopoval ji dav lidí mého věku. "Jít s davem". To bylo heslo, kterým jsem se řídila, když jsem se ocitla v neznámém prostředí. Ovšem tento dav mířil do všech možných směrů. Otázka tedy byla, který směr je ten můj. Když jsem se prodrala davem přímo k oné tabuli, zjistila jsem, že je na ní umístěna mapa podobná té, kterou jsem vídávala po zadání hesla do vyhledávače google.maps. Připadala jsem si naprosto ztracená. Již od rána jsem měla nervy jako provazy a jejich pevnost teď byla vystavena velice těžké zkoušce. "Co když to nestihnu?" běželo mi hlavou. V té chvíli mě zaujala dívka, která stála hned vedle mě. Hledala tu samou budovu, ve které jsem měla být i já. Vydaly jsme se tedy pátrat společně. Působila naprosto stejným vyplašeným dojmem jako já a shodou okolností, se i stejně jmenovala. Takže spřízněná duše. Nakonec se nám v potu tváře podařilo budovu i místnost najít včas. Takže hurá. I když někdy nevím, nakonec si nějak poradím. Navzdory tomu, že je to občas za pomoci druhých. A jaký bude závěr? Možná ten, že není radnu věřit všemu, co je psáno jako snadné. Protože co se jednomu jako snadné jeví, pro druhého to může být úkol hodný zdolání Everestu. Takže doporučuji osobní zmapování terénu, a to včas. Ušetříte si tím hromadu nervů, spocené dlaně a zděšený výraz v očích.
