Není objetí jako objetí. Navíc patřím k té časti populace, která kreativitě meze neklade. Takže když mě jednoho dne objalo naše čtyřnohé, šedé zvíře, nemohla jsem odolat.
Byla sobota a já jsem jí trávila po docela dlouhé době doma. Většinu času totiž přebývám v Jihomoravském kraji, vinicím nablízku. Nicméně tento příběh nemá s vínem vůbec nic společného, protože hlavní roli v něm opět sehrává náš kocour a jeho šikovné tlapičky. Pokud patříte mezi stálé čtenáře mých kočičích příběhů, víte, že náš kocour je svéhlavé zvíře, které se jen tak od někoho nedá pohladit, pochovat, pomazlit. Bohužel, do kategorie těchto lidí, ne úplně hodných jeho důvěry, spadám bohužel i já. Copak můžu za to, že v mé přítomnosti přišel o zub a ochutnal svoje první brambůrky, které mu způsobily týdenní střevní obtíže? Prostě jsem jen byla v nesprávnou dobu, na nesprávném místě, navíc vždy v kočičí přítomnosti. Bohužel, náš Tomík si všechny tyto nepříjemnosti nejspíš spojil s mojí osobou, takže teď za to platím. Málokdy se nechá pochovat, a když, tak jen od mamky. Přitom slastně přivírá oči a z jeho pohledu lze vyčíst vyzývavý výraz typu "závidíš viď?". O to víc mě překvapilo jeho sobotní počínání. Jak už jsem psala výše, po dlouhé době jsem navštívila naše bydlo. Společně se mnou přijel i kufr plný věcí, které představovaly pro našeho Tomíka naprosto neodolatelné, čichové lákadlo. V kocouří přítomnosti jsem tedy vyndavala z kufru věci, pěkně jednu očichanou, po druhé. Když jsem s tím byla hotová, kocour vyskočil na nedalekou skříň, takže dosahoval výšky, která mi sahala po bradu. S takto nabytého pohledu na svět a hlavně na mě, měl očividně radost, protože mi mohl zpříma pohlédnout do očí. Já se ten jeho oranžový pohled rozhodla akceptovat a přišla jsem blíž. A pak se to stalo. Kocour se mi drápky zachytil do mikiny a vyšplhal mi do náruče. K mému úžasu mě ještě oběma tlapkama objal kolem krku a rozhodl se začít vší silou používat ten malý motůrek v hrdle. Byla jsem tak v šoku, že jsem milého kocoura málem upustila. V této pozici zůstal milostivě ještě následujících patnáct minut. V průběhu tohoto časového intervalu, se nechal odnést do obývacího pokoje, kde mě nakonec s hlasitým vrněním opustil. Musím přiznat, že za tu dobu se jeho váha šesti kil dosti pronesla, takže se mi současně i ulevilo, když se nakonec rozhodl seskočit. No jak je vidět, život je plný drobných překvapení. Z kocouřího objetí mi nakonec zůstalo toto: naprosto chlupatá mikina a pocit, že jsem v kocouřím žebříčku možná o jeden stupeň výš, než jsem si dodnes myslela. Ale nesmím si moc fandit. Kdo ví, co přinese zítřek, navíc už musím končit, slyším něčí laskavý, ale ve skutečnosti velice výrazný tón hlasu. Něco jako "mňau...". Tak zase někdy příště.
