Také jste už slyšeli, že se my, Češi, málo smějeme? Že jsme věčně podmračený národ? Já už tuto větu slyšela mnohokrát, zvlášť při návštěvě nějaké cizí země. Když se nad tím zamyslím, v něčem musím dát cizincům za pravdu. Češi se smějí. Ale ne dost na to, aby si toho jejich okolí všimlo.
Stačí se rozhlédnout, když vyjdete ven na procházku městem. Všude je plno lidí. A všichni někam spěchají a mají ve tváři tentýž podmračený výraz. Stěží Vám odpoví na pozdrav, natož aby se pokusili o něco tak jednoduchého, jako je úsměv. Vždyť stačí tak málo. Zvednete koutky a vyceníte svoje krásné, běloskvoucí zuby, popřípadě protézy. Tím prozáříte den nejen sobě, ale hlavně ostatním. A vyvrátíte hypotézy o podmračenosti nás, Čechů. Vždyť úsměv a smích obecně má příznivé účinky na náš organismus. Když se smějeme, šíříme kolem sebe dobrou náladu a optimismus. Copak není dětský smích nejnakažlivější na světě? Když ho uslyšíte, jen těžko se budete bránit, abyste se alespoň neusmáli pod „vousy“. Děti nic nepředstírají, a když mají z něčeho radost, šíří ji všude kolem sebe. To s námi dospělými, je potíž. My se smějeme jen občas, a většinou ne zcela upřímně. Díváme se na svět skrze problémy a úkoly, které jsme si naložili na už tak dost prohnutá záda. A na úsměv nezbývá čas. A tak mi dovolte jednu radu závěrem. Smějte se a usmívejte na svět a na lidi kolem sebe. A nakonec rada pro ty, kterým k úsměvu pomáhá umělý chrup. Pozor na něj! Aby Vám jednou, až potkáte toho, na koho jste se chtěli vždycky ze srdce usmát, nevypadl. Takže úsměv!!!!
