Každé dítě má svého "usínáčka". A většinou jich je takový počet, že těžko v té směsici, která v postýlce panuje, hledáte toho malého človíčka. Jak dopadne usínání, když se do něho zapojí kocour?
Ten den jsem ukládala svého syna jako obyčejně. Po obědě a nezbytnému zákusku v podobě bonbónků v mističce (přece jsem to všechno spapal, tak něco dostanu). Zatahuji žaluzie a povídám pohádku. Během mého vyprávění mě však nepozoruje pouze jeden pár očí, nýbrž dva.
Kocour elegantně vkráčí do místnosti a změří si pohledem všechny přítomné. Pak zamíří do svého oblíbeného, ratanového křesla. Skončím vyprávění, obejmu syna pro jistotu dvakrát, protože jednou je přece málo a po špičkách odcházím. Místnost se zahaluje do ticha.
Zalívám si poobědovou kávu a zapínám počítač. Když v tom „mňau, mňau“, ozve se. Vstávám a rychle běžím zkontrolovat syna. A pak je přistihnu. Kocour leží u malého v postýlce a ten ho oběma rukama objímá. „Hele maminko, on se mnou spinká“, hlásí mi hrdě a kocoura k sobě přivine ještě pevněji. Chvíli je jen tak pozoruji. Nicméně je mi jasné, že takhle prcek nikdy neusne. Kocoura za jeho vydatných protestů odnáším a syn během minuty usíná. Kocour ho ve spánku následuje o pár minut později. Leží vedle mě na židli a sní svůj kocouří sen. Tak dobrou noc.
