Dívala se do očí té ženy, která se nad ní skláněla a před očima jí běžel celý její dosavadní život. Život, který se od téhle minuty začal ubírat úplně jiným směrem. Co bude dál?
Ten den si oblékla svojí oblíbenou bílou košili a černé kalhoty, na kterých včerejšího večera tak pracně nažehlila puky. Včerejší večer totiž změnil její život. Konkrétně jeden jediný telefon. Zavolali jí z redakce deníku, kam před časem zaslala svůj životopis. Měla do dvou hodin napsat článek na zadané téma a dalšího dne se pak dostavit k příjímacímu pohovoru. V to už nedoufala, protože čas, který uběhl od její reakce by se dal počítat na několik týdnů. "Nejsem dost dobrá", myslela si a s tím přestala doufat. Teď se jí srdce sevřelo radostným očekáváním a bylo jako o závod. "Třeba to vyjde a splní se mi sen". S touto myšlenkou toho osudného dne uléhala ke spánku, na tváři spokojený úsměv. Ráno, druhého dne se tedy oblékla, učesala a rty přejela rudou rtěnkou. Světlé vlasy prohrábla mokrými prsty. "Hotovo". Obula červené boty na podpatku a k nim si vzala kabelku stejné barvy. Milovala, když její oblečení a doplňky ladily. Pak už jen rychlým krokem vykráčela ze dveří. Mířila neomylně k budově vlakového nádraží, kde již čekal její rychlík. Ten jí toho dne měl odvézt blíž ke splnění jejího snu. Vystoupila a rozhlédla se kolem. Podle mapy, kterou si předchozího večera detailně prostudovala na googlu, se pak vydala ulicí, vedoucí směrem k náměstí. Tam bylo sídlo redakce onoho regionálního deníku. Když dokráčela přímo před budovu, pohlédla na displej mobilního telefonu. Analogové hodiny ukazovaly 11:00h. "Mám tedy ještě víc jak hodinu čas". Nerada chodila pozdě, zvlášť ne na tak důležitou schůzku, která jí toho dne čekala. Proto vyjela s časovým předstihem. Rozhlížela se po okolních domech a spatřila pěkně upravenou kavárnu s barevnými slunečníky. Zamířila k ní a objednala si, toho dne již druhou kávu a k tomu jablečný dezert. "Musím si obalit nervy" říkala si a vychutnávala každé sousto. Deset minut před smluvenou hodinou zaplatila a vstoupila do budovy redakce. Z vnitřních prostor na ni dýchnul chlad a přijal jí do své náruče. Nasála okolní atmosféru. Odněkud slyšela klapot prstů dopadajících na klávesnici počítače. Vydala se tím směrem až došla místnosti s nápisem "Redakce deníku". "Dobrý den, mám tady domluvenou schůzku", promluvila a představila se pracujícím uvnitř. Pohovor dlouho netrval. Za necelých třicet minut byla venku. Nastavila tvář slunci a v uších jí ještě zněla slova, která byla řečena. Má se rozmyslet a napsat, zda má o nabízené místo redaktorky zájem. Nejraději by odpověděla hned. "Jasně, že mám. O tomhle jsem snila celý svůj život". O víkendu pak hned ráno napsala jasnou a samozřejmě kladnou odpověď. "Vaši nabídku práce velice ráda přijímám a mohu nastoupit ve Vámi zvoleném termínu. S pozdrave". Připojila ještě podpis a zmáčkla klávesu odeslat. Teď už jen čekala na potvrzení nástupu a v duchu měla ten krásný pocit, který zaplaví člověka, když dosáhne dlouho očekávaného cíle. "Že by se mi konečně splnil sen? Odpověď přišla záhy a byla také kladná. Nástup v září. Teď byla polovina července. "Mám tedy ještě spoustu času na přípravu", napadlo jí, když četla příchozí email. Ten den ráno se také pečlivě oblékala. Avšak ne proto, aby se někomu líbila. Čekalo jí neodkladné vyšetření. "Snad to dobře dopadne a budu mít vše vyřešené před nástupem do nové práce". Uklidňovala se, když seděla na jednom z volných míst čekárny nemocnice. Z minut, které následovaly, si dodnes pamatuje jen útržky. Ví, že vstoupila do ordinace a pak už jen slyšela vzdálený hlas té ženy, oděné v bílém plášti. "Jste ve druhém měsíci maminko, gratuluju". Měla pocit, že se její život od té chvíle rozdělil na dvě poloviny. Na ten, který žila před tímto oznámením a na ten, který jí čekal nyní. Šok, který se jí zračil ve tváři byl jen těžko přehlédnutelný. Byla si však jistá dvěma věcmi. Zaprvé tím, že toho drobečka nikdy nedá pryč, a zadruhé, že s její vytouženou prací redaktorky v terénu, se může rozloučit. Z tohoto příběhu vyplývá, že člověk si může plánovat jak chce, ale život pak s těmi plány nemá absolutně nic společného. Ten den se vypotácela z ordinace, na displeji vyťukala známé číslo a řekla jedinou větu: "Budeš táta".
