Tento článek věnuji čtyřem báječným lidem, kteří obohatili můj život. Bez nich by nikdy nebyl takový, jaký je. Takže holky, děkuju.
Jako každého mě občas schvátila chřipka. Byla jsem nucena ležet v posteli, pít odporný čaj s medem a doufat, že mě brzy opustí a shledá, že nejsem ten pravý objekt. Společnost mi dělal náš kocourek, který trpělivě ležel v nohách mojí postele, ve tváři výraz, který byl odrazem toho mého. Náhodný pozorovatel by měl stoprocentně problém určit, kdo z nás dvou je tu nemocný. Celou dobu mého nedobrovolného pobytu pod peřinou jsem se nemohla dočkat, až opět půjdu do školy a zapadnu do toho dobře známého ruchu, který probíhal na školních chodbách, někdy i v učebnách. Nedílnou součástí studentského života, na který jsem se tak těšila, když jsem byla nemocná, a který jsem svým způsobem proklínala, jakmile jsem byla ve škole víc jak dva týdny, byli a jsou moji přátelé. Bez nich by můj život nikdy nebyl a nebude takový, jaký je. Jsou to ti lidé, s kterými po boku chcete kráčet životem a je jedno kolik klacků pod nohama máte. Najít ale ty pravé, dá pořádný kus práce, někdy to stojí haldu promáčených papírových kapesníků a někdy je to tak snadné, že ani nevíte jak, a máte kolem sebe dva, tři, někdy dokonce čtyři naprosto úžasné lidi. Ty, kterým se říká opravdoví přátelé. Musím říct, že patřím meti ty šťastné lidi, jejichž počet opravdových přátel přesáhl číslo čtyři. S první z onoho počtu se znám již několik let. Strávily jsme spolu část studentských let na střední škole a v tomto duchu jsme pokračovaly i na vysoké. Je to ten typ kamarádky, která i když příliš neholduje alkoholu, přešla bez komentáře skutečnost, že mým prvním kusem zakoupeného nádobí na studentskou kolej, byla vývrtka na otevírání vína. A je to ona, která si na mě vždycky najde čas a poslouchá moje nářky a radosti s tváří plnou pochopení. K této nenahraditelné kamarádce s léty na vysoké přibyly tři další, stejně nenahraditelné osoby. S první z nich jsem se seznámila díky rychlovarné konvici a kašli, který ji tenkrát sužoval. Zapůjčila jsem jí ji, aby si mohla vařit čaj a rychleji se uzdravila. Nicméně než jsem se nadála, ona osůbka se stěhovala na můj popud ke mě na pokoj a časem jsme zjistily, že máme mnohem víc společného, než se na první pohled zdálo. O další z oné čtveřice jsem se mohla opřít pokaždé, když mi studijní materiál přerůstal přes hlavu. Časem jsme spolu strávili jeden nezapomenutelný semestr na privátu, na který myslím, budeme vždycky rády vzpomínat. Poslední z naší čtyřky je holka, která mě utrdila ve skutečnosti, že na světě existuje ještě větší zmatkař než jsem já. Nicméně je to ten typ člověka, který je pro každou "špatnost" a hloupý nápad, který ve vinném opojení vymyslím. Posledním takovým "dobrým" nápadem byla půlnoční, asi půlhodinová, pěší cesta do Tesca pro láhev vína, která nám zalostně došlo. Na to, jak jsem se vzájemně podpíraly, aby ta druhá nespadla, vzpomínáme pokaždé, když sedíme nad nalitými sklenkami. Jsem přesvědčená, že přátelé, ať jich je jakýkoliv počet, neskutečným způsobem obohacují náš život. S nimi po boku, se všechny problémy zdají o něco menší a život zas o něco sladší a jednodušší. Tímto článkem tedy děkuji svým čtyřem kamarádkám za to, že zjednodušují můj život a já naoplátku to samé dělám pro ně. Tedy, aspoň doufám.
