Bylo ráno jako každé jiné. Probudila se a hned jí v mysli naskočila první starost tohoto dne. „Co si vezme na sebe? Co bude snídat? Co když dneska nezvládne napsat tu zkoušku?“ Tyto a ještě mnoho otázek si klade každý den. Od rána, když vstane, do večera, než ulehne a ponoří se do snů. Copak ale život stojí jen na starostlivých otázkách? Život je přece sám o sobě někdy složitý, a proto v něm nekráčíme sami, ale ve dvou. A když ne ve dvou, tak alespoň s kupou kamarádek, které jsou nám oporou a dělají život snazším a slunečnějším.
Ona, říkejme jí Klára, si život komplikuje drobnými starostmi, kterými zaplňuje den. Neuvědomuje si, že její „starosti“ jsou ve srovnání s těmi opravdovými, spíše hodné úsměvu. „Co budu dělat, když to nezvládnu?“ Častá otázka, která směřuje k uším jejích kamarádek. „Co si mám koupit v obchodě k jídlu? A nebyla to chyba, že jsem si koupila právě tohle?“ Časté pochybnosti jsou jejími průvodkyněmi, stejně jako věčný strach z neznáma. Musí v jejím životě dojít k nějakému zvratu, aby pochopila, jakými zbytečnostmi se dennodenně zaobírá? Jednoho dne šla Klára po ulici. V hlavě se jí střídala jedna méně důležitá otázka za druhou. V duchu řešila nákupy, oběd, a možná již starosti, které na ni číhají následující den. Když v té chvíli upoutala její pozornost stařenka kráčející přes přechod. Měla shrbená záda a v ruce hůlku, o kterou se s každým krokem opírala. Řidiči vozidel jsou v dnešní době uspěchaní a nervózní. Ťukají prsty do volantu auta a nemohou se dočkat, až sešlápnou pedál plynu. A právě jeden takový řidič se rozjel ve chvíli, kdy ona stařenka kráčela přes přechod. Zavadil o ní, sice jen zlehka, ale co to znamená pro starého člověka? Stařenka zavrávorala a upadla. Hůlka jí vyklouzla z rukou a ona se v té chvíli cítila naprosto bezmocná. A v tom okamžiku zasáhla Klára. Několika skoky byla u ní. Pomohla jí vstát a volnou rukou jí podávala hůlku. V tom si všimla, že stařenka má úplně rozbitou pravou tvář. Ze zranění způsobeného nárazem se jí řinuly krůpěje krve. Klára ji jak nejrychleji mohla, doprovodila do nedaleké nemocnice. Tam stařenku ošetřili. Klára na ni čekala v čekárně nemocnice. Když stařenka vyšla z ordinace, trvala na tom, aby si s ní Klára vypila šálek kávy. Usadily se tedy v kavárně přes ulici. Stařenka Kláru pozorovala zpoza svého hrníčku kávy a nevěděla, jak jí má poděkovat. Ta dnešní mládež je tak uspěchaná. Kdo ví, kdo by jí pomohl, nebýt Kláry. A jak už to se starými lidmi bývá, za pár okamžiků Vám vyloží svůj životní příběh. A ne jinak to bylo se stařenkou. Vyprávěla o svém dětství, o rodičích, láskách i strastech, které jí potkaly. A v té chvíli se s Klárou udála změna. Když se tak dívala do důvěřivých očí oné stařenky, došlo jí, jak bezvýznamné jsou ty její starosti, oproti tomu, co zažila stará paní. Když dopily kávu, rozloučili se před kavárnou a stařenka se dlouho dívala za odcházející dívkou a přemýšlela o slovech, které si na rozloučenou řekly. Klára jí pověděla, že stařenka jí dala něco, o čem až do dnešní doby neměla tušení. Dala jí možnost vidět život jinýma očima. A ty oči jí nyní umožní podívat se na život z úplně jiné perspektivy. A tak se Kláře ze dne na den změnil pohled na život. Už nekráčela ulicí shrbená pod tíhou zbytečných starostí, ale s hlavou vztyčenou a úsměvem na tváři. Vždyť ten čas, který nám byl dán, leží jen v naších rukou a záleží jen na nás, co s ním uděláme. Jestli ho promrháme zbytečnostmi, nebo z něho nenecháme ani vteřinu nevyužitou.
