O tom, že štěstí má mnoho podob a pro hlavní hrdinku znamená možnost vidět celý svět.
To ráno bylo stejné jako každé jiné. Zažila již stovky takových. Otevře oči a stejně jako každé ráno doufá v zázrak. Ten se však nestane. Pomalu se posadí a protáhne. V mysli ji vyvstanou střípky snu, který se jí dnes v noci zdál. Byl tak živý jako by byl skutečný. Ráno otevřela oči a viděla paprsky slunce jak si klestí cestu přes okenní závěs. Pro jiného člověka samozřejmost, kterou si ani neuvědomuje, pro ni pouhý sen. Rukama zašmátrá kolem postele, až nalezne svou pomocnici. Je to bílá hůl, která ji provází životem. Ale není to jen ona. Patří k ní ještě chundelaté stvoření, které do té doby spalo u její postele. Zlatý retrívr zavrtěl ocasem a přišel těsně ke své majitelce, aby mohl začít plnit svůj každodenní úkol. „Ahoj“, jak ses vyspala Emily?“ zeptá se jí její majitelka. Emily se otírá své paní o bosé nohy. Potom začenichá pod postelí a najde Kláře pantofle, které se zatoulaly někam pod postel. Klára vstane a vydá se za pomoci své psí společnice do kuchyně. V bytě se cítí jako doma, i když zde bydlí teprve dva měsíce. Vše zde má své stálé místo, které Klára uchovává v paměti. Emily ji při přípravě snídaně pozoruje a trpělivě čeká, až půjdou na každodenní ranní procházku. Po snídani Klára zapne rádio, aby slyšela co je nového a mezitím se chystá na vycházku. Je krásný letní den, a tak vyráží jen v tričku a riflových šortkách. Emily jde jeden krok před ní, aby si zavčas upozornila na blížící se nebezpečí. Ptáci zpívají v korunách stromů, všude je klid. Den teprve začíná. Vždyť na kostelní věži odbila teprve sedmá hodina. Klára a Emily obejdou park celkem dvakrát a pak se vydají do obchodu nakoupit. Teď už je vše snadné, ale začátky byly kruté. Než Klára získala Emily, byla odkázána na pomoc druhých lidí, která ne vždy dopadla dobře. Nyní jsou s Emily sehraná dvojka, která se báječně doplňuje. Rychle nakoupí a spěchají zpátky domů, aby Klára mohla uložit nákup a vyrazit do práce. Práce. Pro každého jiného člověka spíše životní nutnost, otrava, rutina. Pro Kláru náplň jejího života. Je klavíristkou v místní hudební škole. Učit děti hudbě na klavír je pro ni spíše potěšením, než prací. Má děti ráda a těší se z každého jejich úspěchu. Sama děti nemá, i když si je vždycky přála. Teď to není možné. Naučila se sice postarat o sebe, ale o druhé? To by bylo nad její síly. Alespoň prozatím. Vydá se tedy s Emily směrem ke škole. Cestu již dobře zná. Šla tudy snad tisíckrát. Nejdřív jako malá holka, teď jako učitelka. S Emily vystupuje po schodech do prvního patra, kde má svoji třídu. Je to malá, útulná místnost prosluněná slunečními paprsky. Klára usedne ke klavíru a začne vyťukávat prsty melodii. Emily se zaposlouchá a po chvíli doprovodí tóny klavírních klapek svým protáhlým zavitím. Dělává to ráda. Jako si jiní psi rádi hrají s míčkem, ona ráda doprovází Kláru při hraní. O čtvrt hodiny později se ozve jemné zaklepání na dveře třídy. Vchází holčička s culíky uvázanými červenou mašličkou v doprovodu své maminky. Je to její první hodina a tak je trochu nervózní. Po půl hodině hry však není po nervozitě ani památka. Kláru si oblíbila, stejně jako ještě dalších 20 dětí, které docházely na hodiny klavíru. Když odbila 12 hodina, vydá se Klára s Emily na oběd. Chodí pořád do té samé restaurace, která je naproti hudební školy. Klára tam má svůj stůl a Emily vždy dostane svou misku s vodou a něco dobrého na zub. Po obědě ji čekají ještě čtyři hodiny v hudební škole a pak zase domů. Vydá se tedy směrem ke škole. Emily ji převede opatrně přes silnici. Klára otevírá dveře školy když v tom do ní někdo prudce vrazí. Klára se skácí k zemi. Slyší jen výhružně vrčící Emily a hlas neznámého, který se jí omlouvá a pomáhá zpět na nohy. Má měkký a upřímný hlas, napadne Kláru, když se z toho šoku vzpamatuje. Pomáhá jí nahoru do schodů a celou cestu se omlouvá. Spěchal prý na schůzku s ředitelem hudební školy ohledně nástupu na nové místo. Proto spěchal a do Kláry vrazil. Ptá se, jestli jí může pozvat na večeři, aby to nějak odčinil. Klára je v šoku. Od té doby, co nevidí, ji ještě nikdo nikam nezval. Všichni muži jako by se jí vyhýbali. Souhlasí a domlouvají si schůzku na dnešní večer. Půjdou do té Kláře dobře známé restaurace. Ten večer Kláře pomáhá s úpravou zevnějšku její kamarádka Ingrid. Té Klára již stihla vylíčit, co se jí dnes odpoledne přihodilo. Ingrid Kláru namaluje a pomůže jí vybrat oblečení. Vždyť první dojem je ten nejdůležitější. I když Klára je v tomto skeptická. Nebude o ni stát. Vždyť nevidí a byla by pro něho spíše přítěží. Ale Ingrid jí přesvědčuje a tak nakonec vyrazí společně s Emily směrem k restauraci. Tam už na ni čeká on. Jmenuje se Petr a galantně jí pomáhá se posadit. Vůbec se Kláry nevyptává, co způsobilo její životní potíž. Jen se na ni usmívá a vypráví o sobě. Bydlí nedaleko domu, kde žije Klára. Jsou skoro sousedé. Často jí prý vídával na ranních procházkách se psem, ale bál se jí oslovit. Nakonec mu pomohla ta drobná nehoda, když do Kláry dnes odpoledne vrazil. Nabídl jí, že by mohli každý den chodit společně na oběd. KIára souhlasila. Sice si zvykla, že obědvá každý den sama, ale v hloubi duše měla ráda společnost. A tak spolu chodili každý den obědvat. Smáli se spolu, chodili na procházky. Od té doby uplynulo již pět let. Za tu dobu se v jejím životě událo několik podstatných změn. Ráno se probudí a uvidí sluneční paprsky. Je to poprvé od doby co podstoupila operaci, kterou jí Petr, její manžel zaplatil. Stojí spolu u okna a dívají se. Oba mlčí a pro Kláru je to ten nejšťastnější okamžik v životě. Vidí. Vidí všechno kolem. Petra, kterého dosud znala jen po hmatu prstů, lidi z okna, jejich dům a hlavně Emily, její věrnou průvodkyni temným životem. Je šťastná. Poprvé v životě a udělá vše pro to, aby to tak bylo napořád. Už není sama.
