O tom, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestán a že to neplatí jen o lidech, ale i o domácích mazlíčcích. O tom je následující příběh.
Ano, jedná se mnau kočičí. Hlubokým, hrdelním mnau vítá náš Tomík každého příchozího člena rodiny. Ovšem to jeho "mnau" má různou sílu, hloubku a intenzitu. Záleží na situaci. Tak třeba: V pondělí ráno si v klidu sním svůj sen ve vyhřálé posteli. Pokoj je zahalen do tmy díky okenním žaluziím. Do místnosti proniká jen malý proud světla ode dveří. A právě tou malou skulinkou mezi dveřmi se protáhl náš Tomík. Potichu, potichoučku našlapovaly jeho tlapky po modrém koberci až došel k mojí posteli. Nejdříve si mě změřil pohledem oranžových očí a pak se to stalo. Zlehka mi skočil na polštář a... já měla tu možnost slyšet jeho "mnau" přímo u obličeje a ve fázi naprostého rozespání. Trhla jsem sebou a byla chvíli v šoku a dezorientovaná, kdo způsobil ten hrozný zvuk. Kocour mě mezi tím pozoroval způsobně usazený v nohách mé postele. Opravdu skvělý budíček, vřele doporučuji. Nebo.. Je pátek jedenáct večer. Já vzala Tomíka do obýváku, aby chudáček nebyl sám. Právě v té již pokročilé hodině se mi začaly klížit oči a tak jsem měla naprosto jasný plán. Vezmu Tomíka do jeho pelíšku, nasypu mu granule na noc, aby chudáček neumřel do rána hlady, a půjdu spát. Bohužel pro mě, Tomík se s mou představou příliš nestotožnil. Ležel si v klidu za skříňkou v obývacím pokoji a nahříval se o topení. Já ho marně lákala, ať vyleze. Chrastila jsem granulemi, zhasla světla aby nabyl dojmu, že zůstal v obýváku sám. Přemlouvala jsem ho, lehla si na koberec a pozorovala ho, jak leží za tou těžkou, masivní skříňkou, s kterou já těžko pohnu. Nakonec jsem byla nucela podstoupit zápas s kusem nábytku. V potu tváře jsem skříňku posunula, aby Tomík, věřte tomu nebo ne, zaběhl za sedací soupravu. Takže hon na kocourka začínal nanovo. Byla jsem nucena vymyslet novou taktiku. Ta současná, kdy jsem se ho snažila dostat ven násilím, nepomáhalo. Takže jsem se usadila v křesle a čekala. Uběhlo pět, deset, patnáct, dvacet minut. Mě už přemáhal spánek, hlava mi padala ze strany na stranu a Tomík pořád spokojeně ležel za sedačkou. Myslela jsem, že ten večer budu nejspíš nocovat v obýváku když náhle moje oči zaznamenaly pohyt. Ano, Tomík se umoudřil a běžel rovnou do své místnosti s pelíškem. Já, rozespalá, naštvaná a naprosto ujištěná v tom, že každý dobrý skutek je po zásluze potrestán, jsem ho následovala. Byl nucen si vyslechnout můj monolog o tom, že tohle se přece nedělá a že ho již víckrát nahoru do obýváku nevezmu. On si z mých slov pochopitelně nic nedělal. Jen na mě upíral svoje oranžové oči, z kterých na mě mával triumf. Ano, opět bylo po jeho. Už jsem odcházela, když v tom jsem zaslechla jeho "mnau". Doufám, že to byla omluva a že mě aspoň trochu pochopil. Uvidíme příště. Takže "mnau"
