"Mamííí, mammííí, mamííí...." hlásek malého chlapečka, který už moc dobře ví, jak si získat pozornost, se rozléhá po celé místnosti a v jeho jekotu zcela zaniká hlas jeho mámy, která se snaží vyřídit hovor. "Pšš, teď telefonuji" okřikne chlapečka. Chlapeček se zatváří naprosto nezúčastněně a dál vede svou. Nakonec dosáhne svého. Máma už zase veškerou svou pozornost věnuje jemu. Konečně odložila mobilní telefon
Za tři roky už věděl, jak na ni. Na maminku, která pro něho dělala první poslední. Vstávala k němu, krmila ho a i když už byl ve věku, kdy by mohl jíst sám, občas tu byly její ruce, které ho nakrmili a on nemusel používat svoje malé ručičky. "Umyj si pusinku", řekne mu máma, když dojí svůj díl borůvkového koláče. "Neumyju", kontroluje situace chlapeček a zamíří ke svým hračkám, se kterými si začne bezstarostně hrát. Po očku mámu pozoruje, co řekne na jeho počínání. "Ty jsi mě neslyšel? Umyj si pusinku a ručičky, máš je od borůvek", řekne mu znovu. "Ne nemám" odpoví bezstarostně chlapeček. Tento rozhovor trvá věčnost a kdo ví, kdo nakonec vyhrál. Možná ho nakonec jeho máma vzala za ruku, odvedla, nebo přesněji odtáhla do koupelny a tam mu ručičky i pusinku vlastnoručně umyla. Nebo nakonec chlapeček uznal, že se máma má poslouchat. Každopádně, tohle je ukázkový příklad, jak, podle mého názoru, který samozřejmě nikomu nevnucuji, nemá vypadat výchova. V letošním roce jsem totiž poprvé v životě v situaci, kdy také začínám vychovávat jednoho malé dítko, tudíž věta typu "ty nemáš děti, takže tomu nerozumíš", nebo "jen počkej až budeš mít svoje děti, to jsem zvědavá", není namístě. Vím přesně, kam toho svého malého tvorečka pustím a kam už ne. Nebude mi chodit do kuchyně a když už ano, tak bude sedět a dívat se, co dělám. Chození mezi nádobím nebo hraní si s pánvemi, které jsou skoro těžší než dítě, které si s nimi hraje, rozhodně nepřipouštím. I když to vše může znít jako banalita a lze říct, že to nemůže výchově dítěte uškodit, když odbíhá od stolu s kousky jídla v pusince - hlavně že něco sní- dovoluji si nesouhlasit, protože kdo jiný má dítě naučit, že se při jídle sedí v klidu, než rodiče? Jak často slýchávám, vše se nám postupem let vrátí a myslím, že při výchově dětí to platí dvojnásob. Takže držím palce všem, kterým u nohou běhá malý tvoreček, stejně jako mě, pevné nervy a samozřejmě nutnou dávku optimismu a dobré nálady. Vždyť než se nadějeme, ať už hodné nebo trochu zlobivé děti vyrostou, takže si je užijme co nejvíc v tom malém vydání.
