Jak jiný je život, když Vám u nohou pochoduje malý človíček. Stojí před Vámi a žádá si Vaši pozornost. Občas vezme věci do svých malých ručiček a v takových chvílích jsou tu ti, kterým se říká rodiče. Jsou tu proto, aby dětem ukázali svět a také stanovili hranice, kam až mohou jejich dětské ručičky a nožičky zajít.
Probudil ji dětský křik. Ano, křik a ne pláč. Polozalepenýma očima pohlédla na budík. Rafičky ukazovaly pět minut po šesté. "Bože, to už je zase vzhůru?" Prolétne ji hlavou. No nic, musí vstát. Nedostatek spánku nejspíš jen tak nedožene. Vstane a nakloní se přes okraj postýlky. Tam na ní upírá oči malý klouček. Má je modré a hluboké, stejně jako ona. Vlásky rozcuchané a tvářičku poznamenanou spánkem. Jinak však vypadá naprosto čile. Něžně ho vezme do náruče a přitulí k sobě. Jen ráno se nechá takle obejmout. Pak již ťape na svých dvou vratkých nožičkách a ručičkama se přidržuje všeho, co mu pod ně přijde. Tedy když nejsou na dosah dvě dospělé ruce, které by ho jistily před případným pádem. Nový den začal dřív, než by si jeho máma přála. Převlékne ho z pyžámka do pruhovaného trička z dlouhým rukávem a tmavěmodrých kalhot. Pak ho posadí do židličky a jde připravit snídani pro něho i pro sebe. Chlapeček ji chvilku se zájmem pozoruje a pak...."beee..." spustí, co mu jeho malá pusinka dovolí. Ihned je u něho. "Co se ti stalo?" Ptá se spíš sebe, než jeho. Jakmile ho vysvobodí ze židličky a vezme do náruče, nářek ustane. Chlapeček se dokonce usmívá. "Já ale musím dodělat tu snídani, víš?" povídá mu sladce a opět ho vrátí do jeho dětské židličky. Pořád si žádá její pozornost. Každou minutou, hodinou. Když ho odloží do postýlky, za pár vteřin se spustí křik. V obývacím pokoji, kde dříve vše mělo své místo, jsou nyní všude hračky. Občas, protože ne vždy se ostatní členové rodiny dívají kam šlapou, utrpí některá z hraček nevyhnutelné dupnutí. Všude, kam malý človíček přijde, nechává za sebou nevyhnutelné stopy svého pobytu. Poslední takovou stopou byl převržený květináč s pokojovu květinou. Když ho malé, chtivé ručičky převrhly, následoval koncertní projev v podobě nekončícího křiku. A nebyl to křik rodičů, nýbrž jeho vlastní. Ale samozřejmě to není jen vina toho malého človíčka. Je to částečná chyba těch, kterým se říká rodiče. Těch, kteří jsou tu od toho, aby určili, co je a není správné. Co se smí a co už ne. Něco, čemu se říká hranice. A tak nyní vyvstává otázka. Je lepší čistě liberální výchova, kdy by náhodný pozorovatel měl problém určit, kdo je pánem této domácnosti? Nebo snad přísné zákazy a trestání? A nebo něco mezi tím? Něco jako kamarádský přístup s vytyčenými hranicemi. Pravdou je, že každý si zvolí ten způsob výchovy dětí, jaký mu vyhovuje a považuje za správný. Někdo kopíruje model výchovy svých rodičů. Někdo se pokouší o zcela nový způsob. Ale ať již je to ta, či ona výchova, mají jednu důležitou věc společnou. Jejich cílem je, aby bylo to malé stvoření šťastné a učilo se všemu, co je k životu třeba. I když to stojí pár převržených květináčů.
