Jak je vidět, psaní na téma "děti" se těší všeobecné oblibě. Proto si dovoluji navázat na předchozí článek s dětskou tématikou dalším, a jak doufám, neméně čtenářsky zajímavým článkem.
Našemu malému drobnými, a přesto pravidelnými krůčky, táhne na první rok. A tak není divu, že si začíná všímat světa kolem sebe. Pomalu si začíná uvědomovat, že pro něho dříve nepojmenovatelné věci, mají své vlastní označení. Toto čerstvě nabyté vědomí, začal hojně využívat. A tak jsem se jednoho dne dozvěděla, kdo opravdu jsem. To ráno začalo jako každé jiné. Tedy vlastně ne úplně. Za normálních okolností mě ze spánku budí buď zapnutý budík na mobilním telefonu, nebo štěkot psů, který se nese přes probouzející ulici. Tentokrát mě vzbudil pláč mého skoro ročního synovce. Tímto způsobem si totiž, stejně jako nejspíš každé dítě, sjednává pozornost svých rodičů. Ospale jsem proloupla jedno, a pak druhé oko a zamžourala na hodiny na nočním stolku. Bylo za deset minut sedm. Klidně bych ještě hodinu spala, ovšem ten malý človíček má pro můj spánek pramalé pochopení. A tak vstávám. Po snídani, která je provázaná samým "udělej ham, otevři pusinku a ňami ňami" jsme se všichni dosytosti, a hlavně ten malý, nasnídali. Start nového dne se vydařil. Plné dětské břiško je vždycky dobrým základem. Poté nastává každodenní procvičování v poznávání plyšových zvířátek. Náš malý človíček už pozná pejska, kterému pro jednoduchost říkáme prostě "haf", dále kočku s označením "mňau", sovu "hú" a králíka. Po těchto nezbytných kamarádech ještě následuje poznání babičky a dědy, táty a také tety. K nevelké radosti mojí starší sestry, s označením "máma", zatím příliš nepozpíchá. Po správném určení všech výše uvedených zvířátek, dědy, táty i babičky je jasné, kdo ještě zbývá. Upřela jsem na chlapečka zvědavý pohled a s napětím čekala na jeho odpověď. A pak to přišlo. Na jasně vyřčenou otázku jeho mámy, "a kdo je tohle?" a ukázala prstem na mě, náš malý zvedl prstíček, jako dirigent hůlku, a řekl "haf". Důsledkem toho jednoslabičného slova byl výbuch smíchu všech přítomných, mě nevyjímaje. Neodolali jsme pokušení, zeptat se ho ještě jednou. Jsem přece jeho teta a splést se může každý. Bohužel, mrňous si byl nejspíš jistý svou neomylnou pravdou. Opět na mě ukázal a řekl prostě "haf". A tak se stalo, že se ze mě ze dne na den, stal potvrzený pes. Budu se muset smířit s faktem, že označení "teta" se jen tak snadno nedočkám. Avšak naděje umírá poslední a myslím, že s hledáním přátel v okruhu psů, štěňat a jiné zvířecí "havěti" raději nějakou dobu posečkám. Pohled do zrcadla mě i nadále utvrzuje v tom, že uši i nos se stále podobají těm lidským, dokonce jsem zatím nezaznamenala nic, co by se podobalo rostoucímu ocásku. Doufám tedy, že jednoho dne, až na mě malý namíři svůj drobný prstíček, jeho pusinka řekne to vytoužené slovo "teta".
