Ano, chci a myslím to vážně. A když říkám kočka, tak ne ledajaká. Chci být tou naší kočkou, která má vážně ten nejlepší kočičí život.
Pravdou je, že to není kočka, ale kocour. I když si říkám, z pohledu ženy, že být mužem by bylo za trest, být kocourem nemám problém. Náš kocour má naprosto báječný, pohodový a svým způsobem ničím nerušený život. Tedy až na drobné výjimky. Jednou takovou výjimkou je příjezd nejmladšího člena rodiny, který donutí našeho šestiletého kocoura, udělat rychlejší pohyb šedých tlapek. Ony tlapky jinak většinu času zůstávají v nečinnosti. Takže tady je jeden kočičí režim, který by se myslím, líbil skoro každému. Ráno v šest - pravda, je to trochu brzy - je kocour vzbuzen a vyštván na zahradu. Důvod je jasný. Čerstvý vzduch, protažení končetin a zbytku šedého těla. Pravda, někdy to zmíněné venčení kočky probíhá trošku netradičním způsobem. Otevřu dveře na zahradu. Kočka nic. Civí, sedí, dělá všechno, jen se nehýbá z místa. Venku totiž prší, a jemu by přece nasákl jeho huňatý kožíšek vlhkostí. Takže místo pobytu venku, nakonec sedí uvnitř a hledí do otevřených dveří. Pravda, někdy to nevydržím a navzdory jeho námitkům typu "mňauuuu..." ho nemilosrdně vystrčím ze dveří. Následuje pohrdavý pohled oranžových očí, který mi uštědří a já si v té chvíli děkuji bohu, že kočky nenaučil mluvit. Myslím, že ten vodopád nadávek na moji adresu by byl nekonečný. Co se týče jídelníčku, má ho naše kočka velice pestrý. Přes kočičí granule s nezapomenutelným zápachem, který provází každičkou jejich konzumaci, přes syrové maso všeho druhu - samozřejmě libové. Následuje šunka, čerstvě koupená, bílý jogurt, tuňák ve vlastní šťávě. Co se pití týče, kočka preferuje pramenitou vodu, kterou pije v pravidelných dávkách z tekoucího kohoutku umyvadla. Nejvíce času však tráví spánkem. A to buď v klubíčku pod hřejícím topením, nebo na klíně některého člena domácnosti. Pravdou je, že na ten můj klín se uvelebí pouze v případě krajní a nejvyšší nouze, když není moje mamka doma. Takže jsem na druhé až třetí koleji v takzvaném kočičím žebřížku. Můžu být ráda, že tam vůbec jsem, protože se mnou měl kocourek vždycky o zábavu postaráno, už od svých koťátkovských let. Jako příklad uvedu skutečnost, že přišel o svůj první zub. Ne že bych mu ho vytrhla vlastnoručně, ale zakousl se do taháčku zipu, u mé mikiny. Chudák kocour kolozubka - nebojte narostl mu nový, i když si nějaký čas ode mě udržoval bezpečnou vzdálenost. Jako kdybych za to mohla. Jak je vidět, přes drobné zádrhele má celkem pohodový život. Hlazení, mazlení, venčení, spaní, jezení. Prostě můžu jen v tichosti závidět a doufat, že se v příštím životě narodím jako kočka domácí. Jen doufám, že mě nikdo nebude vystrkovat ze dveří.
