Jakási zcela neznámá Romská sociálně demokratická strana šíří letáky, které přesvědčují Romy, aby volili ČSSD. Tvrdí v nich, že Paroubek a jeho strana naučí Romy pracovat a jejich děti chodit do školy. Připadá mi v této souvislosti velice nemoudré, že se romští předáci stále znovu spoléhají na to, že problémy jejich komunity za ně vyřeší někdo jiný – stát, či v tomto případě politická partaj. Aniž si to, zdá se, uvědomují, chtějí, aby je někdo jiný zachránil před nimi samými – před jejich vlastní neochotou pracovat a starat se o děti. Již před časem jsem na svém blogu nastínil, že by možná mohli hledat jiné cesty ze své bídy. Pro informaci své argumenty zde zkráceně zopakuji:
Asi nejsem sám, kdo se domnívá, že stát sám jejich problémy vyřešit nemůže. Jediný opravdu fungující způsob, jak zlepšit situaci Romů – i jakékoli jiné sociálně vyloučené komunity, je podle mého názoru vlastně docela jednoduchý, a tam, kde byl uplatněn, byl úspěšný: Pomoci jim (potřebným), aby si uměli pomoci sami. Velmi častý způsob, jak Romové přistupují k problémům své chudoby a „sociální vyloučenosti“ je, že z ní obviňují většinovou společnost - která je šikanuje na úřadech, znemožňuje jim uplatnit se v zaměstnání, posílá děti do zvláštních škol, ohrožuje nájezdy nácků. Na tom všem samozřejmě něco (a někdy hodně) pravdy je. Na druhé straně, domnívám se, že oni sami projevili minimální aktivitu a snahu svůj úděl změnit. My, většinová společnost ("gádžové"), jim můžeme pomoci tím, že nebudeme na Romy pohlížet jako na méněcenné a nebudeme jejich povznesení klást překážky. Je tu ale spousta věcí, které za Romy neuděláme, a které prostě musí udělat oni sami, aby se jejich úděl změnil k lepšímu:
1) Změnit vztah ke vzdělání: Romové si musí konečně uvědomit, že jen oni sami mají odpovědnost za budoucnost svých dětí. Pouze, budou-li mít pozitivní vztah ke vzdělání svých dětí, mohou příští generace Romů dosáhnout na „vyšší stupně“ společenského žebříčku.
2) Změnit vztah k dětem: Přestože to není nikde statisticky podchyceno (většina Romů v ČR se hlásí k české národnosti), je veřejným tajemstvím, že většina dětí v kojeneckých ústavech, dětských domovech a diagnostických ústavech je romského původu. Nějak se mi za těchto okolností nechce věřit klišé, že „Romové své děti milují“, když se jich tak masově zbavují. Dokonce i jeden z romských předáků před časem v jakémsi diskusním pořadu v televizi přiznal, že Romové nechávají své děti „růst jako dříví v lese“. Problém totiž je, že velmi často mentálně nezralí mladí rodiče zplodí často zcela bezstarostně hodně dětí, inkasují na péči o ně nemalé sociální a rodičovské dávky, ale o jejich výchovu se absolutně nestarají.
3) Změnit vztah k práci: Byla to protestantská pracovní etika, založená na biblických principech vztahu k práci, která ve veliké míře přispěla k blahobytu některých evropských zemí a všude tam, kde se pak rozšířila, pozitivně ovlivnila ekonomiku a vedla ke vzniku moderní kapitalistické společnosti. Bible jednoznačně odsuzuje zahálčivý život a uvádí jej jako hlavní příčinu chudoby. I když je člověk nezaměstnaný, měl by pracovat – třeba tak, že se podílí na veřejných pracích. Žije-li člověk zahálčivým životem, velice rychle si na takový životní styl zvykne a pak mu připadne normální.
4) Uvědomit si škodlivost drog, gamblerství a alkoholizmu: Některé „vyloučené“ romské komunity jsou přímo epidemicky postiženy tím, že velmi vysoké procento Romů je „na drogách“, nebo propadlo alkoholu a gamblerství. Takový způsob života s sebou nese další návaznou kriminální činnost – krádeže, loupeže, dealerství drog, prostituci, vytváření kriminálních gangů... Propadnutí těmto neblahým věcem mimochodem velice souvisí se zahálčivostí.
5) Změnit vztah ke státu – stát není dojná kráva: Když člověk poslouchá výroky některých Romů, má pocit, že je pro ně jaksi samozřejmé, a pro stát povinnost, že se o ně stará. Přitom si vůbec neuvědomují, že v tomto vzájemném vztahu nejde jen o to, že „sociální stát“ má povinnost jim vyplácet peníze a poskytnout důstojné ubytování. I oni si musí uvědomit, že mají vůči státu a společnosti povinnosti: Peníze, které od státu inkasují, nedostávají na nákup lahůdek a luxusních předmětů, ale v první řadě na to, aby žili řádně – t.j. nežili zahálčivým, parazitickým životem, dobře se starali o děti (včetně jejich školní docházky), a třeba i plnili své závazky - platili nájem, vraceli dluhy, apod.
6) Nelhat a nekrást: Uvědomuji si, že je velice obtížné změnit od základů svou mentalitu. Nicméně, třebaže krádeže a lhaní od nepaměti patří k samotným principům chování Romů, pomocí kterých toto etnikum dokázalo na nepříznivých podmínek přežít, v civilizované společnosti je takové chování nepřijatelné a nepřípustné.
7) Nečekat na to, co pro nás udělají druzí, ale sami být aktivní ve snaze si své postavení zlepšit. Takovou činorodost by Romové mohli pochytit třeba od Vietnamců, jiné, donedávna „vyloučené komunity“ – Vietnamci v příkrém protikladu oproti Romům nepožadují od státu sociální pomoc (pomáhají si navzájem ve svých vlastních „sociálních sítích“), jejich největší zájem (opět v příkrém protikladu k Romům) je upřen k zajištění co nejlepšího vzdělání pro děti. A tak již druhá generace Vietnamců v ČR jsou vysoce vzdělaní lidé, kteří jsou integrovaní do společnosti a mají velmi dobrou šanci se v životě uplatnit.
8) Osmička je tradičně spojena v Bibli se dnem vzkříšení („první den po sobotě“). Všechno to, o čem jsem psal výše, je z přirozeného hlediska téměř nemožné uskutečnit, nebo jen po velmi malých krůčcích – je to běh na velmi, velmi dlouhou trať. Přesto mohou Romové v tomto úsilí nalézt velikého spojence, který jim může tuto cestu usnadnit - Ježíše Krista. Mnozí Romové na Slovensku ho už nalezli a od základu změnili svůj život, o čemž svědčí pozoruhodný televizní dokument Romský král.
http://www.ceskatelevize.cz/program/20756226808.html
