Zakladatelé našeho státu mu vložili do vínku toto ušechtilé a vznešené heslo – zcela v souladu s názorem T. G. Masaryka, že státy se udržují ideály, z nichž se zrodily. Z toho plyne, že k tomu, aby si stát zachoval smysluplnou existenci, musí být nejen založen na hlubokém fundamentu, ale musí se během své existence k tomuto fundamentu stále hlásit a ve své praxi jej zachovávat. Státem samozřejmě nerozumím jakýsi imaginární pojem, ale nás všechny, kdo v tomto státu žijeme a podílíme se tak na jeho existenci. Abychom v heslu našeho státu „stáli“, musíme vědět, co toto heslo znamená. K tomu je nutno si nejdříve vyjasnit pojmy. V evropské kulturní (filosofické) tradici totiž platí, že pravda je shoda se skutečností. V případě materiální pravdy se jedná o shodu myšlenky či výpovědi se jsoucnem. Odkazuje však naše státní heslo opravdu k tomuto pojetí pravdy? V následujícím textu budu obsáhle citovat (zkracovat či místy lehce parafrázovat) pronikavý esej k tomuto tématu od prof. Jana Hellera z knihy Hlubinné vrty):
Jak je už mnoho desítek let prokázáno (F.M.Bartoš, 1947), naše státní heslo Pravda vítězí pochází z pseudoepigrafní třetí knihy Ezdrášovy a váže se k řeči proroka Zerubábele na téma „Co je nejsilnější“, jež je vedena za přítomnosti perského krále Dareia. Zerubábel mluví o moci pravdy - je to sama pravda, která nejen trvá v moci, nýbrž i žije a vládne nade všemi věky. Činí, co je správné a z jejích skutků se všichni radují. Řečník končí svou řeč vyznáním: „požehnán buď Bůh pravdy“. Toto pojetí pravdy je charakteristické pro duchovně inspirované židovské myšlení a je předkládáno v celé Bibli – Starém i Novém zákoně.
Příklady Starozákonní: „Muž pravdy“ je ten, kdo se nedá ničím odchýlit od svého slibu, ani nějak ovlivnit či uplatit, ale udělá co, má. „Znamení pravdy“ je takové znamení na které se bude opravdu dbát, které bude platit. A „slova pravdy“ jsou taková slova, na která se dá spolehnout za všech okolností. Jak je zřejmé, habrejské pojetí pravdy (o které jde i v případě našeho hesla), je takové pojetí, jehož fakticita (na rozdíl od řeského či později evropského pojetí) není předmětná – nejde o něco, co bezčasově odpovídá skutečnosti, nýbrž je dějinná. Nejde tu ovšem o dějiny v evolučním smyslu. Biblické pojetí pravdy spočívá v tom, že pravda se prokazuje činem, když se ukazuje, že slib, slovo, zaslíbení, nebyly klamem.
V Novém zákoně pak podobně - na rozdíl od platónského odosobněného světa idejí - je chápána pravda personálně. Tak, jako dříve Moudrost – chokmá – v mudroslovných textech Starého zákona, Pravda „hypostazuje“ (zosobňuje se). Zjevuje se v Kristu, který „přišel, aby svědectví vydal Pravdě“, „milost a pravda se stala skrze Krista“ a jeho učedníci vyznávají „Tvoje slovo je pravda“ - to je mnohem víc, nežli že je jen správné a pravdivé. Ono je pravda sama. A co více – Ježíš zvěstuje: „Já jsem ta cesta, pravda i život“ a „pravda vás učiní svobodnými“. To znamená, že Kristus je splněním Božích zaslíbení, v něm Bůh splnil, co slíbil a tak se osvědčil jako věrný a pravdivý.
Často je spor o pravdu veden mezi táborem (fundamentalistických) obhájců své (ideologické, nebo náboženské) pravdy. Tito říkají: Pravda jest. A myslí: Je to to, co mám, co vlastním, ba co produkuji. Druzí, příznivci relativizmu, skeptici a agnostici naopak říkají: Pravda není. Když ji nemám a nemohu mít, není vůbec. Protože je jen to, co mám. Aniž si to uvědomují, dospívají fundamentalisté (majetníci pravdy) s agnostiky a skeptiky k vnitřní shodě – jejich základní axiom zní: Je jen to, co mám. Co nemám, co nevlastním a nereguluji, to není.
Přesto naše naděje a radost je v tom, co nemáme, a co přece jest, totiž Pravda, která je nad námi. Kdybychom byli odkázáni na pravdu kolem nás, nebo na pravdu v nás, bylo by s námi zle. Světem zmítají přívaly lží a přelévají se i do našeho nitra. Právem se ptá Pilát: „Co je pravda?“ a jiní: Kde je pravda?. Ti, kdo spoléhají na Boží slovo, vědí, že Pravda zůstává nad námi a před námi a v tom je naše naděje uprostřed klamu a lži. A i když je s námi, nejsme nikdy její majiteli, nýbrž nanejvýš její služebníci. Ti, kdo ji nevlastní, ale mohou a smějí být jejím vlastnictvím.
Vrátíme-li se k myšlence z úvodu článku – tedy k smyslu našeho státního hesla (doslovný citát ze závěru eseje): „Imanentní pravda, pravda skeptických filosofů a exaktních přírodovědců, to, co sami vybádali a co nám pilně předkládají, není nedůležitá. K lecčemu je užitečná a díky za to, že tu jsou lidé, kteří se tím zaobírají. Ale tato pravda nevítězí. Nevede sama o sobě k dobrému. Prudký vývoj vědy i celé naší civilizace nás nezavedl do ráje, ale nad sráz, odkud hledíme do propasti zániku. Tato vědecká pravda nevítězí – alespoň ne nad smrtí, nad nicotou, nad nesmyslností života. Nad tím vším vítězí Pravda živá, Pravda transcendentní, taková, která je nad námi a před námi. Proto je třeba ji hledat, a nikoli tvořit, podřizovat se jí, a nikoli jí manipulovat, krátce být pod ní, a ne nad ní. Pak smíme doufat v její vítězství a podílet se na něm tak, že se v statečné pokoře zařadíme do jejího šiku.“
