Nechápavě jsem kroutil hlavou, když jsem si četl článek o tom, že někde u Ostravy-Poruby vzniká satelitní městečko pro seniory. Radnice tohoto města snad měla v úmyslu nabídnout pro seniory zajímavé bydlení, ale – jak se zdá – nejen já mám pocit, že shromáždit seniory z různých míst, na které jsou zvyklí, do jednoho sídliště, není zrovna správný recept na řešení jejich nouze. Nejenom, že je toto bydlení drahé (nájemné s pečovatelskými službami je kolem 10 tisíc Kč měsíčně), navíc se opakuje princip segragace určité skupiny populace, který byl tak typický pro myšlení tvůrců komunistických „lepších zítřků“.
Je přitom veliká škoda, že se vedení tohoto města nepokusilo porozhlédnout po alternativních možnostech, jak řešit péči o seniory. Přitom tu je jiný koncept, ve světě rozšířený, ale u nás stále zřejmě nepříliš známý. Protože jsem měl příležitost pomoci při realizaci tohoto odlišného přístupu k lidem "dříve narozeným" - Středisku pro aktivní seniory, jež vzniklo v Praze, dovolím si o něm napsat několik vět.
Obecně rozšířený názor o tom, co je je vhodné zařízení pro seniory, uměl formulovat pouze jeden způsob řešení: vybudovat pro ně nějaký moderní objekt - buď „Domov důchodců“, nebo „Dům s pečovatelskou službou“. Jsou to většinou budovy, vzdálené od původního bydliště jejich klientů, někde u lesa či v horách, pokud možno velkokapacitní, aby se dosáhlo vysoké efektivity provozu. Autoři podobných koncepcí (zřejmě i lidé z porubské radnice) jsou možná vedeni představou, že se takto zaručí starým lidem "nekonečná rekreace". Stinnou stránku je traumatizující vytržení těchto lidí ze známého prostředí a spíše pasivní způsob trávení času bez stimulujících podnětů.
S docela jiným záměrem přišli již na začátku 90.let režisér pan Lorman s chotí, kteří s dalšími spolupracovníky založili neziskovou organizaci Život 90: vnímali naprostou nedostatečnost těchto socialistických řešení, uvědomovali si, že vzrůstající počet lidí v důchodovém věku se necítí patřit „do starého železa“ a přemýšleli o jiných možnostech pro seniory. Po důkladném prozkoumání fungování center pro seniory v cizině se pustili do projektu, který v té době vyžadoval velikou víru: V historickém centru Prahy vytvořit Dům aktivních seniorů. Ve své vizi jej nazvali „Portus“ - jako přístav, kde mohou zakotvit nedaleko svého domu či bytu, a dál žít ve svých domovech způsobem, který nenaruší jejich spojení se známým prostředím. Je to centrum, které dává příležitost pro setkávání v kavárně, klubech a přednáškových sálech. I starší lidé chtějí být aktivní, zajímají se o nové věci, chtějí dál pěstovat své koníčky. Potřebují mít místo, kde se mohou scházet se svými přáteli, a kde najdou pomoc ve svých trápeních a potížích. Nejedná se tedy o zařízení, určené pouze či především k ubytování seniorů.
Tento dům je zároveň „nízkoprahové centrum“, kde se poskytuje jakási „první pomoc“ seniorům - pomáhá s problémy právního charakteru, organizuje pečovatelskou službu, poskytuje pomoc psychoteraputů, ale je tu i možnost rehabilitace po úrazech a nemocech, zubní klinika a sály, kde je možno cvičit. V areálu je také víceúčelový prostor, kde konají rozmanité společenské akce, divadelní představení a koncerty. Správný dům samozřejmě nemůže být bez restaurace, takže i ta je integrální součástí tohoto projektu, včetně relativně levné jídelny.
Základním konceptem tohoto řešení je tedy povzbudit seniory, aby „to nevzdávali“, nacházeli i po skončení své pracovní aktivity nové impulzy ve 3.věku svého života. Velkým problémem, který postihuje mnoho starších lidí, spočívá v tom, že „starý strom nelze přesadit“ - jakmile se člověk ocitne mimo „svůj svět“, rychle strácí motivaci pro aktivní trávení svého času a rychle schází, často pak i předčasně umírá.
Sami jsme to zažili v případě jedné stařenky, kterou vídala moje žena bezprizorně se pohybovat v blízkosti našeho bydliště. Začala se o ni zajímat, a postupně tento zájem přerostl v regulérní (dobrovolnou a bezplatnou) péči o ní. Ukázalo se, že tato paní Janatová je bezdětná paní ve věku blížícím se 90. letům, která trpěla stařeckou demencí se všemi průvodními projevy: inkontinencí, ztrátou krátkodobé paměti a tedy i vzrůstající neschopností se o sebe postarat. Třebaže se moje žena pokoušela pro ni zajistit základní pečovatelskou službu, ukázalo se, že tato služba není v jejím stavu schopna jí účinně pomoci (Nestačilo jí položit na stůl jídlo, uklidit a umýt nádobí – bylo nutné ji nakrmit, převléknout prádlo, případně celou postel, povídat si s ní – prostě věnovat se jí několk hodin denně). Moje žena zjistila adresy jejích příbuzných na jižní Moravě, na které neustále vzpomínala, ale ani to nebylo nic platné – byli to také již velmi staří lidé. Nakonec manželka dohodla její převoz do domova důchodců poblíž jejího rodiště, které provozovala diakonie, ale příběh neměl happy end – v novém prostředí se jí stýskalo po jejím bytě a známém prostředí a po několika měsících pobytu v tomto zařízení umřela...
Koncept pro seniory „domov je doma“, tak, jak jej uskutečňuje Občanské sdružení Život 90 kromě klasické pečovatelské služby má pro své klienty kromě standardní pečovatelské služby ještě jiný velmi propracovaný elektronický systém pomoci a péče, které nazval Aerion: V domovech klientů je umístěn systém čidel, citlivých na pohyb a klienti jsou také vybaveni speciálními vysílačkami, keré jim umožňují přivolat rychlou pomoc v případě ohrožení. I zdravotně určitým způsobem handicapovaní senioři tak mohou zůstávat ve svých bytech a domech, a přitom mají jistotu, že v případě nějakých problémů jim přijde rychlá pomoc (příklad: čidla, reagující na pohyb zaznamenají, že se někdo přestal pohybovat - třeba omdlel, a zalarmují rychlou pomoc).
Podle mého názoru by podobná „multifunkční centra“ pro seniory měla vyrůst i v jiných městech. Nejen, že by do značné míry omezila někdy zbytečné investice do podobných staveb, jaké realizovala radnice v Porubě, ale – především – by zásadně zvýšila kvalitu života seniorů v těchto lokalitách.
Několik dat o Domě aktivních seniorů:
Dům, dříve zvaný U Valšů, býval od 15. století slavným zájezdním hostincem s poměrně rozsáhlým obslužným provozem (stáje, chlévy, skladovací prostory apod.), později ubytovnou a centrem Armády Spásy. Jedná se o areál pěti nestejnorodých objektů, který obklopuje malý dvorek, jedná se o registrovanou chráněnou kulturní památku.
Rozmístění provozů a služeb v jednotlivých podlažích a traktech současného centra bylo předmětem rozsáhlých diskusí i během rekonstrukce. Tento proces byl opravdu projekčně velmi náročný. Tomu odpovídá i délka přestavby: byla zahájena již v roce 1996, a více méně dostavena (zkolaudována) po osmi letech - některé části stavby ale stále čekají na úplné dokončení.
Hlavní snahou bylo obnovit původní prostory v jejich historickém rozsahu a kontextu (chloubou jsou díky tomu dnes krásné trámové renesanční stropy). Během svého historického vývoje a zejména v 19. a 20. století byl totiž dům znešvařen mnoha diletantskými úpravami. Požadavky památkářů byly, pokud to bylo možné, respektovány, i když stavba neobdržela žádnou dotaci na restaurování památkově cenných prvků.
Centrum je řešeno jako bezbariérové. Obsahuje víceúčelový sál pro 100 návštěvníků, přednáškový sál pro 40 až 50 osob, rehabilitační tělocvičnu, ordinace rehabilitace, zubní kliniku, stravovací provoz s 50 místy, prodejny, kavárny, klubovny a učebny. Celkový počet návštěvníků během jednoho dne se pohybuje kolem tisíce osob. Ubytovací část zahrnuje celé velké podlaží domu a obsahuje nadstandardně dimenzované ubytovací jednotky s hygienickým zázemím, které umožňují ubytování 10 seniorů.
