Tři strany, které vytvářejí povolební vládní koalici, se, jak se zdá, bezvýhradně shodují v několika zásadních bodech, v první řadě v otázce zastavení rostoucího zadlužování naší ekonomiky a v nutnosti zásadní reformy státu. Jedním z provořadých úkolů, které si vytýčily, je boj proti korupci.
Zdá se, že si politické elity naší společnosti konečně uvědomily, že tento jev, tj. obecně rozšířená korupce, klientelismus, střet zájmů, porušování zákonnosti lidmi, spojenými s mocí, se stal tak masovým, že má charakter všeobecné nákazy společnosti. Jak ale začít, jestliže nedodržování zákonů a pravidel ze strany lidí, kteří vykonávali vládu, měli moc, starali se o zákonnost a byli takříkajíc zástupci lidu, bylo po dlouhá léta spíše standardem, než výjimkou jejich chování?
Například bývalý premiér Topolánek prohlásil před časem v rozhovoru pro časopis Týden: „...Ale moje skutečné viny jsou malá důslednost při boji proti korupci a v personální politice neschopnost přesvědčit lidi kolem sebe, aby se chovali slušně...“
Připomeňme si, v čem a proč je korupce tak zlá? Z mnoha důvodů – jmenuji zde alespoň některé (zmínil jsem je už jiném článku před delším časem, ale myslím, že neškodí je zopakovat):
1) Korupce znemožňuje existenci opravdové spravedlnosti ve společnosti,
2) Korupce znemožňuje férovou hospodářskou soutěž,
3) V důsledku toho se mrhá státními prostředky (např. na státem či městy financované projekty),
4) Dalším důsledkem je chudnutí společnosti jako celku a bohatnutí „vyvolených“,
5) Korupce umožňuje vnímat práci ve státní správě, soudnictví, politické sféře, školství, zdravotnictví, (atd., atd.), jako příležitost k osobnímu obohacení a ne jako službu veřejnosti,
6) Korupce umožňuje beztrestnost těch, kteří z ní těží,
7) Korupce křiví charaktery lidí, a zejména kazí mládež,
8) Korupce je také synonymem pokrytectví ve společnosti,
9) Korupce vede k naprostému znevážení autority lidí ve vedoucím postavení,
10) Korupce škodí všem – i těm, kteří se na ní podílejí – ekonomika státu je křehčí a náchylnější ke kolapsu, jeho rozvoj pomalejší, státní správa neefektivní, celkové podmínky pro „kvalitu života“ výrazně horší
Podíváme-li se na index vnímání korupce (viz zprávy Transparency International – např. http://media.transparency.org/imaps/cpi2009/), můžeme si všimnout, že v první dvacítce zemí z hlediska minimální zkorumpovanosti se opakovaně po dlouhá léta vyskytují země jako Švýcarsko, Švédsko, Norsko, Dánsko, Finsko, Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Německo, USA, z asijských zemí zde figuruje jen Singapur (v první pětici) a Japonsko. Nelze přehlédnout zajímavé souvislosti – země s tradičně vysokou vnímavostí ke škodlivosti korupce jsou zároveň zeměmi s nejvýkonnějšími ekonomikami, státy velmi bohaté a prosperující. Zároveň je pro tyto země typický (až na výjimky) protestantský pracovní étos“, daný většinou historickým pozadím těchto zemí (tj. významnou, formující úlohu v jejich historii sehrály protestantské církve). Otázka podílu protestantství na vzniku moderního kapitalizmu je samozřejmě již dávno zpracována ve známém přelomovém díle Maxe Webera „Protestantská etika a duch kapitalizmu“ (zájemce si zdroje jistě najde).
Proč je v naší zemi tak nízká vnímavost k tomu, jak je korupce společensky nebezpečná? Domnívám se totiž, že když se budeme zabývat historickými souvislostmi, vynoří se odpověď na mnoho problémů, s nimiž se v této souvislosti potýkáme. Díváme-li se na mapku světa Transparency International s vyznačeným indexem korupce v jednotlivých zemích, vidíme, že v zemích postsocialistické středovýchodní Evropy je tento index podobný, přibližně kolem hodnoty 5,0. Tento index je sice příznivější než např. v Rusku a trochu lepší, než úroveň tradičních zemí jihovýchodního křídla EU (Řecko, Itálie), ale přesto naprosto neuspokojivý.
Zdroj korupčního chování v případě naší země podle mého názoru má svůj hlavní původ v dlouhodobém zotročení našeho národa v době komunistické diktatury, je to důsledek absence zkušenosti několika generací se svobodnou demokratickou společností. Lidé v naší zemi si zvykli na to, že nenesou odpovědnost za důsledky svých činů, vždyť jen naplňovali příkazy vládnoucí komunistické strany. Hlavním kritériem hodnocení lidí totiž bylo, zda je jejich chování v souladu s požadavky vládnoucích komunistů. Otázka slušnosti a svědomí sice nebyla úplně opomíjena (je důležité pro stát, aby jeho otrok byl poctivý), ale v podstatě byla druhořadá. Tyto otrocké návyky (či v případě bývalých komunistických „elit“ otrokářské) si lidé odnesli i do nově budovaného demokratického státu. A tak se sice „budoval kapitalizmus“ ale jeho „budovateli“ byli z velké části bývalí komunisté – protože jen oni měli peníze na privatizaci podniků, kontakty a know-how. Podle toho také náš „kapitalizmus“ vypadá. Zatímco v předchozích dobách byl jeho základem a motorem křesťanský pracovní étos, nyní je založen na komunistické morálce „účel světí prostředky“ a přesvědčení, že „co si nenakradu, nemám“.
Jak tuto situaci změnit? Nemám pro řešení tohoto zla žádné snadné recepty. Bez poznání a pochopení, že bez hlubokého a pevného mravního základu není možné vybudovat zdravou společnost, bez uznání, že nejlepším zdrojem těchto hodnot je křesťanství, se stěží v naší společnosti něco pohne k lepšímu. Přesto se domnívám, že něco pro zlepšení situace může něco udělat každý z nás. Nečekejme, až se něco změní „nahoře“, nečekejme na „protikorupční balíčky“, agenty provokatéry a nové zákony. Začněme „zdola“, od sebe. Vychovávejme děti k poctivosti a buďme jim v tom příkladem. Nepodílejme se na těchto „neužitečných skutcích tmy“ – nepoužívejme úplatky a nenechme se uplácet. Je to možné? Jsem (na základě vlastní zkušenosti) přesvědčen, že ano. Pokud se nekorupční jednání většiny z nás stane ve společnosti normou, bude veliká šance, že se situace nakonec postupně zlepší.
Pokud jde o politickou sféru, mám mírnou naději, že z této strany se konečně lze nadít něčeho dobrého, a jsem zvědav, jak si povedou strany nové vládní koalice, které si boj proti korupci daly do svého štítu.
Zajímavý odkaz: http://www.transparency.cz
http://media.transparency.org/imaps/cpi2009/
