Vyhlášení řeckého referenda v souvislosti s nabízenou nebo diktovanou pomocí zemí eurozóny vyvolává řadu spekulací
Nebudu se teď zabývat dohady, zda je tento krok alibismem, pokusem vydírat eurozónu, politickým tahem nebo aktem zoufalství. Bude řecký premiér národní hrdina nebo kamikadze?
Šarvátky kolem referenda jsou i českým evergreenem. Politické strany jej využívají navzájem proti sobě, jak se jim to hodí. Zkusme se na tento nástroj „přímé“ demokracie podívat objektivně.
Prvním důležitým aspektem je otázka načasování. Ten, komu se referendum hodí do krámu, pečlivě zkoumá, zda výsledek má naději splnit jeho očekávání právě teď. Je lhostejné, zda očekávaným výsledkem je ano či ne. K tomu, aby se kýžený výsledek dostavil, je třeba vyvolat příslušné emoce a investovat do politického marketingu. Větší možnosti má strana, která je právě u moci, má větší peníze a rozsáhlý aparát. V případě řeckého referenda v lednu může být Řecko už pod vodou.
Důležité je „správné“ znění otázky. Známe to z marketingových průzkumů, kde jsou často formulovány otázky tak, aby ospravedlnily vedenou kampaň a obhájily investice do výrobku či služby. Rozdíl je pouze v tom, že firmy si lžou samy sobě, politici pak mají v ruce účinné „posvěcení“ občany. Bude řecká otázka znít: „Přežije Řecko bez evropské pomoci?“ nebo „Máme si vypůjčit za nabízených podmínek?“
Třetím aspektem je alibismus. Tolik potřebnou odvahu rozhodnout o zásadních otázkách a rozhodnutí se nevyhýbat nemá žádný český politik. Nesl by totiž svou kůži na trh a mohl by být napříště odstaven od politických penězovodů. Proč se tedy nezaštítit vůlí občanů a tak trochu ji zmanipulovat?
Dalším problémem je účast. Je těsné vítězství jedné strany při padesáti jedno procentní účasti skutečným vyjádřením vůle občanů?
Mluví se i o lokálních referendech. Chápu, že nepopulární ale nutné stavby nebo dolování na svém dvorku nikdo nechce. Na druhé straně někde být musí. Převálcuje celostátní referendum místní?
Referendum také něco stojí a nejsou to zdaleka jen náklady na tisk volebních lístků. Budeme referendovat každý druhý týden?
Nakonec to nejdůležitější. Společnost musí být na nástroje přímé demokracie zralá. Demokracie není, tak jak je u nás často chápána, jen právo, ale také odpovědnost. Dokud tohle nepochopí a nepřijme většina občanů jsou referenda hrátkami v rukou politiků. Veřejné diskuse, předložení všech faktů a zkoumání alternativ je v zásadních otázkách nutné a jistě na místě. Otevřenosti se ovšem na rozdíl od šachování s referendy a útěků od osobní odpovědnosti naše politická elita vyhýbá jako čert kříži.
