Kam s ním, otázka pro rodiče i děti.

Začínají prázdniny a s nimi kromě dovolené a zábavy možná čas přemýšlet, kam po prázdninách zamíří vaši potomci. Nejde jen o školu, ale i případné zaměstnání.

Podobný blog jsem napsal před více než čtyřmi lety. Něco zůstalo, nesmyslný souboj o maturitu z matematiky, výroba bakalářů na běžícím páse, 14 absolventů MBA do tuctu, stále nízké platy učitelů a učitelek v mateřských a základních školách. 

Těm se přece jen přidalo, ale líp jsou na tom prodavačky v supermarketech. Ano, přidává se plošně, padni komu padni. Přetrvává i „bulimické“ vzdělávání (přenos faktů z učitele na studenta, který se jich zbaví u zkoušky a zapomene).

Co přibylo? Pozitivní, alespoň na první pohled, je nízká nezaměstnanost. Objevila se nová horká témata, inkluze, učit nebo neučit matematiku podle profesora Hejného, reforma regionálního školství, jezdit levně za studiem. Více financí přišlo do vysokých škol. Popelkou je digitální vzdělávání, což není rozhodně učit se zacházet s počítači, ale o tom více v dalším blogu.

Začněme zaměstnaností. Úžasná čísla, nejnižší v Evropě. ALE, 250 000 volných a neobsaditelných míst blokuje růst ekonomiky. Měli bychom mluvit o udržitelné zaměstnanosti, protože už během následujících pěti let řada profesí zmizí nebo se úplně změní. Bohužel na tyto profese připravuje studenty řada škol. Nástup robotiky a umělé inteligence je neodvratitelný a vynucený nejen nedostatkem lidských pracovních sil a problémů s nimi, které ještě umocňují agresivní odborářští předáci. Jde především o udržení konkurenceschopnosti a nutné zvýšení produktivity práce.

Reformy vzdělávání včetně reformy regionálního školství nemají se změnou vzdělávání mnoho společného, jde jen o úpravu krabiček na peníze. Nenapadá mne, kde najdeme 16 000 nových učitelů, vezmeme-li v úvahu fakt, že z absolventů pedagogických fakult chce učit maximálně každý třetí.

Měnit vzdělávací systém je jako otáčet tanker, změna směru přichází tak po pěti letech. Vzdělávání je prioritou každé vlády, bohužel jen papírovou. Vzdělávání by mělo být nejlepší investicí nejen v rodině tak, jako je tomu třeba v Koreji, ale prioritou státu. Žijeme v období digitální ekonomiky a jsme na ni pramálo připraveni. Jezdit zdarma za nekvalitním vzděláváním nebude stačit.

Zpět k otázce v titulku. Hledejte školy, kde se nejen používají moderní prostředky k výuce, ale také ty, kde učitelé hledají souvislosti, učí studenty týmové práci, prostě učitele, kteří svoji práci berou spíše jako poslání nejen povolání. 

Hledejte zaměstnání, kde ještě dlouho nezvítězí roboti a umělá inteligence. Model, kdy jsme chodili deset nebo dvacet let do školy a pak z toho čtyřicet let žili, je nenávratně pryč. Učit se budeme muset celý život.