V materiálu připraveném ministerstvem pro místní rozvoj na podzim minulého roku se hovoří o vzdělávání Romů jako o jedné z cest, vedoucích k jejich integraci do společnosti. Poněkud se tam zapomnělo, že se v tomto směru musí vzdělávat nejen Romové
Odhaduje se, že v Evropě žije zhruba 4 až 5 milionů Romů.[1] Navzdory výsledkům sčítání lidu v roce 2001 se jedná u nás o početně nejvýznamnější etnickou menšinu, která vedle nás žije již po staletí a se kterou jsme se nedokázali sžít. Pro většinu občanů majoritní společnosti v České republice tak soužití s Romy představuje společenský problém číslo jedna. Problém hluboce podceňovaný a fakticky neřešený. Jde o problém politický, ekonomický, zdravotní, bezpečnostní a především mravní. Počet našich romských spoluobčanů zatím nepřesahuje 3 procenta obyvatel. Dokud však zůstanou diskriminovanou, odstrkovanou, párijskou okrajovou skupinou, nebude tato země vskutku demokratickým, ba ani právním státem.Proto je nutnépřekonat a odstranit jakýkoliv druh sociální nebo kulturní diskriminace v základních právech člověka z důvodů pohlaví, rasy, barvy, společenského postavení, jazyka nebo náboženství, poněvadž odporuje Božímu záměru[2]. Zvláště nesmíme zapomínat, že Stvořitel nám svěřil obranu a rozvíjení důstojnosti lidské osoby[3]. V žádném případě pak není možné dosáhnout sociální spravedlnosti, jestliže není respektována transcendentní důstojnost člověka.[4] V této souvislostije nutno mít neustále na paměti, že Bůh je garantem lidské svobody[5], která je velmi těsně spjata se skutečností, že člověk je stvořen k Božímu obrazu[6]. Proto jakákoliv nespravedlnost, útlak či diskriminace, která neguje svobodu lidské osoby, je nevyhnutelně v rozporu s Božím záměrem ohledně člověka a protiví se nejen lidské důstojnosti, ale Bohu samotnému[7].
Řešit tzv. „romskou otázku“ musí začít především majoritní, tedy česká společnost, přičemž u samotných Romů je nutný předpoklad ochoty k nějakému řešení. Problém se mezitím rozšiřuje jednak o imigranty, jednak se objevují nové sociální skupiny, nezapadající do tradičních představ české společnosti a které můžeme nazvat jako sociálně vyloučené.[8] Česká společnost se na ně, stejně jako na Romy, dívá s podezíravostí a despektem, roste více či méně skrytá xenofobie. Na jedné straně se může jednat o přirozený důsledek procesu světové globalizace, kterému se Česká republika a tím ani česká společnost nemůže vyhnout, na straně druhé se zde více či méně projevuje dopad liberálně–tržního prostředí a tím také absence státního paternalizmu, především v pracovně–sociální oblasti,[9] s čímž se mnozí jedinci či dokonce celé skupiny, mezi něž musíme zahrnout i Romy, nedokáží vyrovnat. K tomu musíme připočítat většinou špatné zkušenosti, ať již skutečné či domnělé, včetně negativní medializace skutečných i zdánlivých problémů a z toho plynoucí různě intenzivní sociální distance vůči jednotlivým minoritám i k minoritám jako celku.
Dokážeme to řešit?
Z uvedeného plyne, že jak marginální skupiny společnosti, tak sama majoritní společnost musí dokázat se nové skutečnosti přizpůsobit. Vznik moderní multikulturní společnosti se neobejde bez konfliktů tradiční „české“ kultury s mnohdy velmi odlišnými kulturními vzorci minorit. Velkou roli v předcházení těchto konfliktů hraje systém vzdělávání celé společnosti, tedyjak majority, tak i všech minorit. Vliv resortu školství spolu s nejrůznějšími společenskými organizacemi a církvemi tím dostává novou dimenzi. Právě církve a církevní společenství, mezi nimiž co do velikosti a historické tradice dominuje církev katolická, mají velký potenciál využitelný při formování postojů majoritní společnosti vůči jakkoliv se odlišujícím spoluobčanům. Církevní školství rozvíjející religiozitu studentů, je potom kombinací vlivu školní výchovy s pastorací. Tedy školství stavící na biblickém základě, v němž na prvním místě je láska k člověku jako takovému.
Absolventi gymnázií a částečně i ostatních středních škol, tj. budoucí vysokoškoláci a tedy svým způsobem „inteligenční elita“, v brzké budoucnosti se budou velkou měrou podílet na řešení problémů soužití nejenom s Romy, ale i s dalšími skupinami obyvatel České republiky, k nimž majoritní česká společnost vzhlíží se strachem či despektem.
Postavení Romů a ostatních sociálně vyloučených skupin v české společnosti je však třeba chápat v kontextu sociálních vztahů a vazeb.
Střední školy všeho druhu vč. gymnázií, tedy církevní i sekulární, však nedávají svým studentům v rámci celostátních osnov dostatečnou průpravu pro řešení těchto problémů. Církevní školy by na tom měly být lépe s ohledem na:
-
relativně vysokou religiozitu studentů; -
povinou výuku náboženství, příp. křesťansky orientovanou etiku.
Křesťanský[10] profil těchto budoucích vysokoškolských absolventů bude mít nezastupitelný vliv na způsoby, jakými se problémy v nové multikulturní společnosti budou řešit. Zda přispějí k zakonzervování nebo dokonce ke gradaci stávajících problémů a nesrovnalostí, tedy k jejich neřešení, nebo povedou k postupnému osvobození české společnosti z kulturního, ekonomického, sociálního a politického otroctví, které brání lidem žít v souladu s jejich důstojností[11].
Samozřejmě, jsme převážně sekulární společností a mládež nám nestuduje pouze na církevních školách. Právě naopak. Nicméně i na světských školách je nutné se tomuto problému věnovat. Vodítkem může být zavádění etické výchovy nebo alespoň nepovinné náboženské výchovy. To se v rámcí tzv. školních vzdělávacích programů nějakým způsobem děje, ale dle mých poznatků v dostatečném rozsahu či zaměření. Je nutné v daleko větším měřítku věnovat pozornost multikulturním problematikám ve vzdělávání se zaměřením se na etnika a další skupiny, jejichž problematika se jeví jako nejožehavější. Dnes to jsou Romové, zítra se bude jednat o muslimy, židy, nebo – obrazně řečeno – o „Indiány z Afriky“.
Pokud spolu budeme chtít žít, musíme se domluvit. A musíme to také chtít a hlavně, musíme to také umět. Je to běh na dlouhou trať, ale je na nás všech, na nás tzv. spořádaných občanech, na Romech a nevím na kom ještě. A hlavně, je to jedna z cest, po kterých se musí jít.
[1] Uvedené hodnoty mají charakter expertních odhadů. V jednotlivých zemích se liší způsob, jakým jsou Romové definováni a jak jsou údaje zjišťovány a zpracovány.
[2] Gaudium et spes, čl. 29, in: Dokumenty II. vatikánského koncilu. Praha 1995
[3] JAN PAVEL II., Sollicitudo rei socialis, čl.47.
[4] Srov. Katechizmus katolické církve. čl. 1929.
[5] Srov. Kompendium sociální nauky církve, čl. 135, 136 .
[6] Srov. KSNC, čl. 48.
[7] Srov. POSPÍŠIL, C.V., Tajemství Trojjediného a lidská společnost. In SALVE – Revue pro teologii a duchovní život, 3-4/2006.
[8] Pojem „sociálně vyloučený“ má poněkud širší význam a může se za určitých okolností týkat každého jednotlivce nebo skupiny i z majoritního obyvatelstva.
[9] Státní paternalismus se ovšem dále projevuje v demotivujícím systému sociálních dávek, který těmto jednotlivcům a skupinám nepomáhá, ale naopak vytváří podmínky pro nový styl života, kde nejrůznější dávky jsou často jediným a z pohledu těchto lidí i legálním zdrojem příjmů.
[10] Pro tento článek je a priori uvažováno křesťanství, resp.křesťanské církve. Nesmíme však zapomenout, že i nekřesťanská náboženství mají v české společnosti své místo a budou se muset rovněž spolupodílet a v mnohém již spolupodílejí na řešení nejrůznějších problémů české společnosti.
[11] Srov. Náboženský rozměr výchovy v katolické škol, čl.94. Kongregace pro katolickou výchovu, Řim 1988. Vydal Sekretariát ČBK, Praha 1994.
