Stejně jako je málo pravděpodobným, že „Vlk bude přebývat s beránkem, pardál si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malé dítě je bude vodit,“ stejně nepravděpodobnou by měla být názorová shoda signatářky Charty 77 s komunisty.
Každý teolog by mne poučil, že jsem nepochopil výše citovaný verš z knihy proroka Izaiáše (Iz 11,6), protože se jedná o starozákonní alegorii k parusii. Kdo mne však poučí, a hlavně přesvědčí o tom, že neexistuje silná názorová shoda signatářky Charty 77, spisovatelky Lenky Procházkové s názory takových morálních velikánů, jako je například David Rath či Miroslav Grebeníček?
Tato spisovatelka už dlouho zcela nepokrytě brojí proti tomu, aby se okradeným vrátilo ukradené, a navíc sama okradené prohlašuje za zloděje. Dokonce podala trestní oznámení na předsedu vlády Petra Nečase a všechny členy jeho kabinetu. Proč? Protože snahou alespoň částečně zmírnit křivdy, kterých se dopustili komunisté na církvích v někdejším Československu, dopouští se tito politici, dle mínění paní spisovatelky, takřka velezrady. Tento akt zoufalství této bojovnice za (ne)demokracii lze přejít s úsměvem a pomyslet si přitom něco v tom smyslu, že psí hlas do nebe nevolá.
Proto, aby toho nebylo málo, zašla tato dáma ještě dál. Tento týden, spolu s jedním podobně uvažujícím historikem za podpory jednoho stejně názorově zbarveného režiséra zaslala dopis samotnému papeži Benediktu XVI. Tato povedená trojice se v dopise samozvaně staví do pozice mluvčích občanů této země, když ve svém pamfletu Národ kališníků nechce církevní restituce brojí proti nápravě křivd spáchaných komunisty. Za koho tito lidé mluví? Kdo jim dal k tomu právo? Že by umělci byli svědomím národa a mohli do všeho žvanit? To mi připomíná básníka Pavla Daneše z komunistického seriálu „Třicet případů majora Zemana," který tam právě toto tvrdí.
Za koho mluví paní spisovatelka? Za mne určitě ne! Já kališník nejsem a nikdy jím nebudu. Tak jako kdysi husité vše zničili, zplundrovali a rozkradli, tak totéž učinili komunisté v době poměrně nedávné. Není proto divu, že dnes, dvaadvacet let po listopadu, kdekdo se k této zlodějně přiklání. Mnozí by si totiž museli přiznat, že sami z té zlodějny měli přímý nebo alespoň nepřímý prospěch. Nějaká spisovatelka či nějaký režisér s marxisticky zaměřeným historikem nejsou osmdesát procent národa! A propos: oni mluví o národě českém. Sorry. Já jsem Moravák a národ Moravský byl v době řádění husitské lůzy poměrně zdrženlivý, pominu-li zplundrování Velehradu, Moravanům tak drahého, ostrožskými husity pod vedením pološíleného kněze Bedřicha ze Strážnice.
Paní spisovatelka by také neměla zapomenout na spisovatele a scénáristu Jana Procházku, který do doby, než se zapletl do událostí Pražského jara a v tehdejším boji soudruhů o moc měl tu smůlu, že vsadil na špatného koně, nebyl žádným odpůrcem těch, kteří všechno rozkradli, nýbrž naopak. To mu nikdo neodpáře. To by si samozvaná mluvčí národa kališníků měla velmi dobře uvědomit. Zvláště jako signatářka Charty 77. Nebo že bych se mýlil a ona toho pána neznala? Pak se omlouvám.
Co se týká slovutného pana historika, tomu by zase neuškodilo, kdyby si doplnil alespoň základní znalosti z oboru církevních dějin. Například, kdyby si přečetl něco od profesora Josefa Pekaře nebo sedmisvazkovou Příručku českých církevních dějin od profesora Bohumila Zlámala. To jsou velikáni, kterým pan historik není hoden „ani rozvázat řemínek u opánků“ (Jan 1,27).
Když už tato povedená trojka vrhá jménem osmdesáti procent národa svou jedovatou slinu na ty, kteří z jakýchkoliv důvodů chtějí konečně sjednat právo, proč se obrací na Svatého otce? Cožpak on je členem naší vlády? Cožpak on rozhoduje místo řádně zvolených poslanců? Že by snad někteří členové naší vlády byli v jeho žoldu? Tím by snad teoreticky mohl být, jakožto bývalý lidovec, ministr financí Miroslav Kalousek, který tzv. vrácení majetku církvím vehementně podporuje. Jenže pan Kalousek v žoldu Vatikánu nebyl, není a dle všeho ani nebude. Pouze jako pragmaticky uvažující správce státní kasy se snaží napravit komunisty pokřivené majetkové vztahy. Kdyby totiž tak neučinil, stát a obce by v konečném důsledku přišli o daleko víc. Samozvaní mluvčí národa by také neměli zapomenout, že ani komunisté majetek církvím přímo neukradli a že ho pouze „převzali“ do své péče. A protože vláda chce tento stav uvést do normálu, jsou její členové vlastizrádci. To by snad ani komunisty nenapadlo.
Znovu si kladu otázku uvedenou na začátku: Vrká bývalá chartistka komoušům do ouška? Odpověď zní: Ano, vrká. A velmi silně. Otázkou je pouze proč.
