Názory se různí jak mezi odbornou, tak mezi širokou veřejností. Nicméně, jsou zde a navíc, jsou zcela nezastupitelná.
Co mne k tomuto tvrzení vede? Jednak pohled do historie našeho školství, kdy se zdaleka vše staré, časem prověřené, nedá považovat za přežilé či dokonce zkostnatělé. Jednak osobní zkušenost učitele, učícího v obou typech gymnazií.
Na prvním místě je otázka, k čemu gymnázia vlastně slouží. Jejich absolventi jsou sice vzdělaní, avšak v podstatě odborně nekvalifikovaní lidé. Jediné, co jim zbývá, je studium na vysoké škole. Takže posláním gymnázií je připravit budoucí zájemce o vysokoškolské studium právě k tomuto studiu. Námitky některých ředitelů středních odborných škol, že gymnázia jim odčerpávají kvalitní žáky základních škol, jsou možná z jejich pohledu pochopitelné, avšak v širších souvislostech se jeví jako irelevantní.
Prvorepublikový školský systém znal dva typy gymnázií, a to klasická a reálná gymnázia. Kromě nich zde byla řada středních odborných škol, jako byly obchodní akademie, průmyslovky apod., které měly za úkol přípravu především středních odborných kádrů (pokud tento termín někomu připomíná tzv. „kádry" z dob před listopadem, tak se omlouvám). Jestliže absolventi středních odborných škol chtěli pokračovat na vysokých školách, samozřejmě, tuto možnost měli.
V podobném duchu existovalo i socialistické školství. Samozřejmě, gymnázia byla komunistickým pohlavárům trnem v oku, protože představovala pozůstatek buržoazního školství a hlavně, pozůstatek buržoazního smýšlení. Proto byla nahrazena tzv. jedenáctiletkami a později dvanáctiletkami, označovanými zkratkou SVVŠ (střední všeobecně vzdělávací škola), které náplní studia byly přímými následníky gymnázií. V období Pražského jara došlo ke staronovému přejmenování těchto škol na gymnázia.
Socialistická gymnázia byla sice jen čtyřletá, avšak jejich poslání, tedy příprava budoucích vysokoškoláků, zůstalo zachováno. Kdo studoval na střední odborné škole, byl považován za budoucí střední odborný kádr a jako takový měl mít ukončené odborné vzdělání. Proto také náplň studia na odborných školách, obdobně jako je tomu i dnes, byla koncipována v tomto duchu. Naopak vysoké školy obecně předpokládaly rozsah znalostí uchazečů o vysokoškolské studium na úrovni gymnázii. Proto každý absolvent střední odborné školy, který si podal přihlášku na jakoukoliv vysokou školu, musel sám dostudovat potřebné gymnaziální učivo. Ostatně, to jsem kdysi musel i já sám.
Poslání gymnázii je tedy jasné. Zůstává tak problém, zda postačí čtyřletá, či jsou výhodnější gymnázia víceletá.
Nikdo se mnou asi nebude ve sporu, když prohlásím, že na začátku každého studia se formuje zcela nový kolektiv z naprosto cizích lidí, navíc ve zcela novém a neznámém prostředí. To platí stejně jak pro čtyřleté studium, tak i pro studium víceleté. Každý nový kolektiv se musí navzájem poznat. Proto mnohé školy pořádají pro prváky tzv. seznamovací pobyty. Nechci tvrdit, že je to špatná myšlenka, spíše naopak. Nicméně, to nestačí. Ke vzájemnému poznání a následnému stmelení ve víceméně homogenní kolektiv je třeba čas. A to jsou týdny, někdy i měsíce. Navíc tento vznikající kolektiv musí nějak akceptovat nové prostředí a toto prostředí musí akceptovat, či spíše absorbovat zase tento kolektiv. Učitelé mají před sebou naprosto neznámé lidi. Vysvědčení ze základních škol, případně slovní hodnocení jim napoví velmi málo. Navíc, každý jedinec se bude chovat v novém prostředí jinak, než tomu bylo na základní škole. Takže, aby třída začala plnohodnotně fungovat a tím také pracovat, trvá nějaký čas.
To, co jsem uvedl v předcházejícím odstavci platí samozřejmě jak pro ty patnáctileté ve čtyřletém studiu, tak pro třinácti či dokonce jedenáctileté žáčky ve studiu víceletém. Zde okamžitě nastoupí námitka, že starší studenti se snáze adaptují, poněvadž jsou ve věku doznívající či již odeznivší puberty a jsou schopni tyto možná až drastické změny snadněji „strávit".
Zkušenost mi ukazuje, že tomu tak není. Na Arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži, kde působím, existuje souběh čtyřletého a šestiletého gymnázia. Když se podívám na třináctileté žáčky v primě šestiletého gymnázia, tak skutečně, zpočátku se někteří z nich mohou skutečně jevit poněkud vyplašenými. Avšak již během září dochází k téměř zázračnému stmelení kolektivu a začnou tak naplno pracovat podstatně dříve, než je tomu u patnáctiletých studentů. Ti naopak přicházejí mnohdy jako „mistři světa", všechno vědí, všechno znají. Poznání, že tomu může být docela jinak, bývá pro některé z nich velmi kruté.
Prospěch v obou případech zpočátku jde poněkud dolů. To je samozřejmý a pochopitelný jev. Na gymnáziu jsou kladeny vyšší požadavky na studium, než tomu bylo na většině základních škol. Primáni, kteří nejsou zdaleka tak sebevědomí, jako jejich o dva roku starší spolužáci, se však velmi rychle přizpůsobí novému prostředí. Navíc, učivo je stejné jako na základní škole, jenom je probíráno možná poněkud do hloubky. Během dvou let, které jim zbývají do ukončení základní školní docházky si zvyknou na spolužáky, prostředí, učitele. Třída se pak stmelí v kompozitní kolektiv. V okamžiku přechodu na vyšší stupeň gymnázia, odpovídající prvnímu ročníku čtyřletého studia, jsou tito studenti ve zcela jiné pozici, než jejich kamarádi, kteří na tuto školu teprve nastoupí. Vědí, co je čeká, znají učitele a jejich nároky. Učitelé naopak znají je, takže každý ví, co od koho může očekávat. Proto práce se rozjíždí již v prvních dnech naplno. Kromě toho vyučující jasně ví, co s nimi probírali v primě a v sekundě, takže mnohdy mohou navázat na dříve probrané učivo.
Když porovnám studijní výsledky v odpovídajících třídách šestiletého a čtyřletého gymnázia, musím konstatovat, že v tercii bývají studijní výsledky od počátku roku daleko lepší, než v prvním ročníku. Je to dáno také tím, že během primy a sekundy studenti, jejichž studijní výsledky nebyly odpovídající, většinou do tercie již nenastoupí. Takže i z tohoto pohledu se jedná o kvalitativně vyselektovaný kolektiv. To studenty čtyřletého studia teprve čeká. Zkušenost mi ukazuje, že rozdíl mezi odpovídajícími ročníky šestiletého a čtyřletého studia se do maturity poněkud zmenší, avšak většinou nezmizí. Alespoň pokud mohu posoudit v předmětech matematika a fyzika. Porovnám - li výsledky například v informatice, která je u nás v prvním ročníku čtyřletého studia a v tercii šestiletého, pak srovnávám nesrovnatelné. Noví patnáctiletí studenti přicházejí v tomto směru velmi sebevědomí, protože jsou od rána do večera „vylepení" na netu. Škola jim tudíž, podle jejich názoru, nemá co nabídnout. Rozčarování pak bývá velmi kruté. Terciáni jsou naopak v pohodě, protože mají „zažito pod kůží", že i v takových předmětech je pětistupňová škála známek, a že i zde mohou mít nedostatečnou. Proto ke studiu přistupují daleko zodpovědněji.
Nevím, jaké jsou poznatky kolegů z osmiletých gymnázií. Dovolím si předpokládat, že budou obdobné.
Proto si dovolím znovu konstatovat to, co jsem tvrdil na začátku. Víceletá gymnázia v přípravě budoucích vysokoškoláků mají své nezastupitelné místo. Naši předkové nebyli hloupí, když tento směr zavedli. Pravda, jsou náročnější. Pokud však nechceme být národem polovzdělanců, jiná cesta není. Populistická vyjádření politiků či odborné články a reportáže v některých médiích jsou cestou do pekel.
Na závěr si dovolím uvést jednu úsměvnou historku. Asi před dvěma lety jsem v primě řekl asi toto: "Děcka, učte se. Ať jsou z vás jednou vzdělaní lidé. Ať neskončíte třeba v parlamentu." Jeden chlapec se na mně dlouze podíval a prohlásil: „Tak to bych doopravdy tak dopadnout nechtěl."
