Svatý Václav a Mistr Jan

Dvě významné osobnosti českých dějin. Jeden je symbolem české státnosti, ve jménu druhého byl český stát rozvrácen. Úcta k jednomu žije přirozeným způsobem v běhu více než tisíce let, kdežto úcta ke druhému je vyvolávána

X+

Jako symbolu české státnosti je Svatému Václavu přisuzován titul „dědice české země“. Tím se myslí ta skutečnost, že budování českého státu spočívalo a stále spočívá (ať se to někomu líbí či nikoli) na duchovních základech. Kníže Václav, a nikdo jiný, je totiž patronem moci. Věčný kníže, vládce, který zajišťuje mír této zemi svou přímluvou u Hospodina.

S pověstí svatosti kníže Václav už zřejmě žil. Jeho následovníci, včetně Boleslava, jej totiž skutečně velmi záhy začali za svatého považovat. Takovým znakem svatosti bylo třeba přenesení Václavova těla do Prahy. Je to především doba, kdy začíná vznikat česká státnost. Rovněž v okolních zemích vidíme snahu vládnoucích panovníků či dynastií mít svého přímluvce na nebesích, orodovníka. Proto vznikající přemyslovská dynastie taktéž potřebovala svého světce.

V průběhu dlouhých a krvavých válek, v nichž bylo silně zneužito jméno Jana Husa, ozývalo se mnoho hlasů prosících o pomoc českého světce, patrona a ochránce. Prosili katolíci i kališníci. Pro oboje byl ochráncem země, jejího lidu i jich samotných. Oba, navzájem se potírající tábory, zachovávaly ke svatému knížeti poněkud rozdílné postoje, třebaže nelze říci, že by jedni světce jednoznačně uctívali a druzí jednoznačně odmítali. Rozdíl byl v míře. Katolické straně sloužil svatováclavský kult jako prostředek v protihusitské agitaci, zatím co na husitské straně to bylo se svatováclavským kultem mnohem komplikovanější. Již v počátcích husitských rebelií se objevovaly výtky proti přemíře uctívání svatých, Svatého Václava nevyjímaje. Důslední však byli pouze Táboři. „Hus sám byl ctitelem svatého Václava, a u husitů z doby revoluce i v době pozdější, u husitů, kteří vskutku nechtěli být věrou a kultem něčím jiným, než dokonalými katolíky, žije úcta svatého Václava neporušena a nezměněna dál.“ píše prvorepublikový historik a rektor Univerzity Karlovy Josef Pekař. U husitů se objevuje modlitba k Svatému Václavu před bitvou u Ústí nad Labem 1426. Svatováclavský chorál zněl i na lipanském bojišti a to na obou stranách. Zněl i při volbě krále Jiřího z Poděbrad, jakož i při volbě Ferdinanda Habsburského 1526.

Národní buditelé brali svatováclavskou tématiku do literárních a divadelních děl. Romantické vlastenectví chápe svatováclavský kult zcela jinak, než doba starší. Svatý Václav zůstává zemským ochráncem, ale stává se také ochráncem českého národa, symbolem jeho svébytnosti a touhy po ní. Revoluční události 1848 byly opět spjaty se jménem Svatého Václava, když ozbrojený sbor národních gard byl původně nazván Sborem svatováclavským. Na shromáždění pražského lidu ve Svatováclavských lázních 11. března 1848 byl zvolen tzv. Svatováclavský výbor. Na návrh Karla Havlíčka Borovského byl 19. března 1848 přejmenován Koňský trh na náměstí Václavské.

Svatováclavská tradice se dostala s českými a moravskými emigranty i za velkou louži a roku 1858 v Nové Praze v Minnesotě byla založená česká obec zasvěcená Svatému Václavu.

Svatý Václav se stal inspirací pro řadu vynikajících umělců obou století (Smetana, Aleš, Zdeňka Braunerová, Ženíšek, Mánes, J.K.Tyl). Nejznámějším dílem je Myslbekova socha Svatého Václava na horním konci Václavského náměstí. Jméno svatého Václava se velmi často objevuje i v pražském i mimopražském místopise.

Za I. světové války zejména ruští legionáři se obraceli ke svatováclavské tradici.

Svatý Václav byl ovšem také zneužitý okupanty, stejně jako o několik let později zneužili jméno Husovo komunisté. Z popudu Karl Hermana Franka nacisté udělovali českým kolaborantům „vyznamenání“ – Svatováclavskou orlici. Ale ani takové zneužití nedokáže zmenšit význam českého národního světce a mučedníka.

Svatý Václav se během věků stal národním symbolem. Není proto divu že socha svatého Václava na Václavském náměstí byla v moderních dějinách českého státu svědkem mnoha významných událostí, ať již vyhlášení samostatnosti 28. října 1918, nástupu okupace ale i osvobození, odehrávaly se zde protisovětské demonstrace v srpnu 1968, zde se upálil v lednu roku následujícího Jan Palach, zde se také odehrála část událostí v listopadu 1989. Proč se toto všechno neodehrálo na Staroměstském náměstí u Husova pomníku? Svatý Václav je totiž symbolem národní jednoty a ve všech dobách, dobrých i zlých, se k němu více či méně obraceli všichni, ze všech stran. Kdežto Jan Hus, při vší úctě k jeho osobě, se stal symbolem pro bratrovražedné husitské války. Zatímco Svatý Václav vždy ukazoval naději na lepší zítřek, ve jménu Husově – bez ohledu na jeho skutečný odkaz – šla jenom zkáza, a to nejen v 15. století, ale ne nadarmo jeho odkazu bylo zneužito i v době docela nedávné. Komunističtí dobrodinci národa se po Únoru naprosto neurvalým způsobem hlásili k odkazu Husovu, který si však upravili ku obrazu svému. A činí tak dodnes.

A proto tuto drobnou práci lze ukončit pouze přáním:

Svatý Václave, nedej zahynouti nám, ni budoucím!

Prameny:

Pekař, J.: O Smyslu čských dějin

Pekař, J.: Jan Žižka

Obrazovová, P. - Vlk,J.: Maior Gloria