Růže pro učitelku aneb Dostali svou učitelku

„Je to banda, ale dostali mne,“ řekla mi kolegyně a po tvářích se jí kutálely velké slzy, ústa přitom měla roztažená v širokém úsměvu, vyjadřujícím ohromnou radost.

Ale od začátku. Stalo se to včera kolem poledne. Hned po příchodu do kabinetu jsem si všiml na podlaze stojícího kbelíku plného růží. Nebyly to ledajaké růže, polorozvitá poupata neobyčejné velikosti. Většina z nich zářila sytě rudou barvou, zbytek zvláštní smetanově bílou. Za chvíli přišla kolegyně. Chvíli postávala u dveří, střídavě se koukala na kbelík s růžemi a na mne. Já nic, čekal jsem, co bude.

„Představ si, toto mi dali ti moji,“ pronesla tiše a z očí jí vytryskly první slzy. Zrozpačitěl jsem: „Promiň, já nevěděl, že ty narozky máš už dnes.“

„Ale nemám, až zítra, ale oni mi pogratulovali už dnes. A navíc takovým způsobem … Představ si, ne že by přišel jeden či dva a popřáli mi. Oni přišli všichni, kluci i holky, každý zvlášť. A každý mi dal růži, kluci červenou a holky bílou.“ Kolegyně už docela bez zábran plakala a zároveň se ze široka smála a vyzařovala z ní taková dávka štěstí, že i mne okamžitě nakazila.

„Tolik jsem se za ty roky s nimi navztekala, tolik mi pili krev. Tolikrát jsem si přála, abych už nebyla jejich třídní, aby si tu průsery s nimi vyžral i někdo jiný! A oni mi udělají toto … Je to banda, ale dostali mne.“ Stále plakala, zářila a usmívala se a z jejích místy i trošinku hrubších slov byla cítit obrovská láska. Mateřská láska učitelky, která za ně vyžehlila neskonale problémů, která se za ně vždycky rvala jako raněná lvice a která z nich byla nesčetněkrát zoufalá. Stejně jako se matka trápí pro nezdárné děti a přitom jim vše s neskonalou láskou dokáže odpustit, tak také tato žena, docela cizí žena, která se jen pouhou náhodou stala jejich třídní učitelkou, milovala je opravdovou mateřskou láskou, kterou si možná do této chvíle ani neuvědomovala.

Ano, znám tu třídu. Znám ji velmi dobře, stejně dlouho, jako jejich třídní. Oba je učíme již pátý rok. Opravdu je to smečka, kterou lze jen těžko navybírat. Alespoň takovými se nám jevili zpočátku. Těch stížností od ostatních vyučujících i od vychovatelů! Nejednou jsem je seřval způsobem, který byl zcela nepedagogický, ale oni si nikdy nešli stěžovat. Seřval jsem je, když dělali binec v mé hodině, seřval jsem je za to, jak se chovali k některým kolegyním, na něž si troufali, seřval jsem je za jejich chování k třídní.

Potom, bylo to na konci sekundy, jejich třídní mne požádala, zda bych s nimi nejel na výlet, protože ona omarodila a výlet do Moravského krasu v silně sychravém počasí, které právě bylo, by mohla odležet.  Ač nerad, vyhověl jsem jí. Měl jsem však obavy, jak tuto nevázanou smečku zvládnu. Kupodivu, za celé dva dny, co jsme byli na výletě, nemusel jsem nikoho zvlášť napomínat, nic jsem nemusel dvakrát opakovat. Byli prostě báječní. Senzační kolektiv patnáctiletých kluků a holek, kteří si uměli zorganizovat nádherný výlet a kteří mi předvedli, co dokážou. Samozřejmě, v tom nejlepším slova smyslu.

Po návratu z nich byla opět banda mladých zlotřilců, ale ve mně se cosi zlomilo. Začal jsem do té třídy chodit docela rád. Už jsem je tak často nesetřel, a když, tak daleko mírněji a po prázdninách, to už byli v tercii, stali se z nás kamarádi. Také třídní zaznamenala patrný posun v jejich chování, puberta s nimi netřískala o zem už tak intenzivně a celá třída se pomalu začala měnit. Stále to byl velmi živý kolektiv, v němž se nesměla příliš popustit uzda, ale bylo to už o něčem jiném. Když jsem je občas za něco ještě setřel, brali to s úsměvem. Ne, že by se mi vysmívali, byl to vždy takový rozpačitý, chápavý až omluvný úsměv. A kupodivu, nikdy se nezapomněli pochválit třídní, že je pan Pijáček zase seřval a také za co. Kolegyně pak přišla do kabinetu se slovy: „Slyšela jsem, že zase bylo veselo,“ nebo „Opět dělals u těch mých bobánků pořádek?“

Teď už jsou z většiny z nich dospěláci, alespoň podle občanky, protože jim bylo osmnáct, lotroviny však vyvádí stále a vynadání berou s úsměvem a pochopením. Je to nádherná třída, a já mezi ně chodím strašně, ale opravdu strašně rád.

Dnes jsem u nich měl hodinu. Přišel jsem do třídy, postavil se proti nim a mlčky stál. Ztuhli a čekali, co bude. Nastalo napjaté ticho.

„Dovolte, abych se před vámi hluboce sklonil,“ pronesl jsem po chvíli a bez nějakých maraisovských teatrálních gest jsem se jim hluboce poklonil. „To, co jste včera učinili své třídní, způsob, jakým jste jí popřáli k narozeninám, je hodný hlubokého obdivu. Děkuji vám.“ Zůstal jsem stát, pomalu si je prohlédl, pěkně pomalu, jednoho po druhém a oni pak, jako na povel, se mlčky posadili. Potom následovala běžná, obyčejná hodina, jako by se nic nestalo. Jenže ono se stalo strašně moc, to vím já, vědí to i oni.

Zůstaňte, prosím, takovou bandou, jakou jste! Potom, až jednou my odejdeme a vy nastoupíte na naše místa, nemusíme se o tuto zemi bát. Dostali jste nás, bando jedna. A to je dobře.