Rudou barvou dneska září, třináctka v mém kalendáři.
Pokud mne pamětníci chtějí opravit, že jsem ve verši popletl číslici, pak se mýlí. Pouze parafrázuji verš básničky, kterou jsme se učili kdysi k oslavě VŘSR.
Dnešek se totiž stává černým dnem pro tento národ, protože lidé dle všeho zapomněli a dali hlas komunistickým darebákům (raději bych použil silnější výraz). Je to stejné, jako by Němci dali hlas nacistům.
Světlým faktem, a také naší nadějí, však také je, že dnešek je dnem, kdy tento národ má čtrnáct nových přímluvců u Boha. Že dnes bylo blahoslaveno čtrnáct františkánských mučedníků. Kde je lůza, která je tenkrát připravila o život? Po lůze se slehla zem, tito mučedníci žijí životem věčným.
Stejně tak rudá sebranka zase jednou odtáhne a bude zapomenuta. Nikdo už nezná jména těch, kteří pozavírali kněze a řeholníky do komunistických koncentráků. Nikdo už nezná jména těch, kdo poslali do koncentráku biskupa a kardinála Trochtu. Trochtovo jméno však nikdy nebude zapomenuto. Nikdo nezná jméno estébáckého vyšetřovatele, který umlátil číhošťského faráře. Jméno Toufar však nikdy nebude zapomenuto. Nikdo nezná jména těch, co poslali pátera Šuránka do komunistického lágru. Jeho však čeká blahořečení a jméno Šuránek nikdy nebude zapomenuto Tak by se dalo pokračovat. Stejně, jako se slehla zem po lůze, která vyvraždila čtrnáct františkánů, aby tito nakonec zazářili jako světci, stejně tak se slehla či slehne zem po zločincích komunistických, aby jejich oběti dosáhli života věčného.
Nu což, tak si komunisté vyhráli. Otázkou je, která z demokratických stran s nimi bude budovat socialismus, byť zpočátku skrytě. Riskuje totiž, že v tom okamžiku by přestala být stranou demokratickou a po boku komunistů by skončila na smetiště dějin.
Byli jsme před komunisty, budeme i po nich.
