Z čeho može mět starý, navrčaný a ubrblaný dědek z Moravského Slovácka velikú radost? Určitě to néni mladá roba. A stará už vůbec ne!
Počátkem nového tisíciletí jsem udělal z uhlárky ve sklepě novou komoru, daleko větší, než byla ta stará. Při stěhování všech nepostradatelných krámů jsem ukryl něco, co jsem chtěl uchránit od případné pohromy. Avšak tenkrát jsem zapomněl, kde jsem to vrazil, a od té doby jsem zpřevracel kdeco, ale nenašel zhola nic.
Dnes, čirou náhodou jsem to objevil. Poklad nad poklady! Však počítejte se mnou:
1 litrovka, 1 sedmička, 1 půlka a 1 sodovčák.
Nasedaný prach ani nešel setřít. Když jsem lahvinky umyl, chvilku jsem se kochaĺ pohledem na bohatě řetízkující čirou vodičku.
Na zažloutlých štítcích bylo mou rukou napsáno: 20. 1. 1997 Popovice. Tedy pálenice Popovice.
Ze sodovčáku sem malučko ulízl. Jemňučká chuť sa rozplývala po jazyku. Po chvílce sem ucítil nepatrně nahořklú, ala také slaďunkú mandlovú příchuť. Troška ňa to zarazilo, ale potom sem si vzpomněl. Tenkrát dost mrzlo a kvas ně zmrzl tak, až kostky popraskaly. A roky udělaly svoje. Vznikl z toho lektvár, že aj bohové na Olympu by mohli slintat závisťú jak bernardýni. Neodolál sem a ulél sem si stopečku. Potem do druhéj nohy, aby sem nekulhál. No, a navrch ešče jednu. Tak ňa to hřeje po celém těle, lepší jak mladá roba.
Enom povězte! Može mět navrčaný a ubrblaný dědek ze Slovácka z nečeho větší radosť?
