V čekárně jedné z nemocnic řízených krajem sestra upozornila pacienty, že nemusí platit třicetikorunový poplatek, pokud vyplní příslušný formulář. Jeden z čekajících pacientů na to reagoval slovy: „Rád zaplatím. Já nejsem Rath!“ Ostatní čekající, z nichž mnozí měli v ruce již vyplněné formuláře, si rebelanta podezřívavě prohlíželi. Bylo až k smíchu, jak někteří tyto kusy papíru pokud možno nenápadně smačkali nebo alespoň strčili do kapsy či kabelky. Nikdo z čekajících nevypadal tak špatně, že by tuto finanční zátěž neunesl. Zde ale problém není. Ve furiantském zvolání se skrývá problém daleko hlubší, než úspora či vydání nějakých třiceti korun. Problém záměrného porušování zákona zákonodárcem, či zákonodárci.
Téma poplatků je propíráno ze všech stran již tak dlouho, že se pomalu a jistě stává diskusním folklórem. Regulační poplatky byly v rámci zdravotní reformy projednány a schváleny v poslanecké sněmovně i v senátu, byly podepsány prezidentem republiky a rovněž byly vydány ve Sbírce zákonů. Proto od okamžiku vydání jsou ustanovení příslušného zákona závazná pro všechny občany bez ohledu na to, zda s dotyčnou zákonnou normou souhlasí či nikoliv. Tedy alespoň v normální demokratické společnosti. V nedemokratické vlastně také, ale tam obvykle schází prostor pro razantnější vyjádření nesouhlasu.
Nechci kalkulovat, nakolik byly a jsou regulační poplatky doopravdy nepřijatelné pro opozici. Nezvolila by tuto cestu rovněž, kdyby byla u moci, byť třeba v poněkud jiné, modifikované podobě? Vyloučit se to nedá, poněvadž problém zdravotní péče by musela začít řešit každá vláda. Nicméně opozice má volné ruce, aby na jedné straně mohla populisticky hodnotit jednotlivé kroky, na straně druhé bohapustým řvaním a kritizováním, aniž by sama něco konstruktivného navrhla, získávala politické body. V podstatě jediný z těch, kdo se stavěl proti poplatkům a nesledoval přitom osobní či partajní zájmy, byl lidovecký rebel Hovorka. Postupně se k němu přidali někteří další lidovečtí poslanci. Ale to už je jiný příběh.
Vítězstvím v podzimních senátních a hlavně krajských volbách obsadili Paroubkovi hoši hejtmanská křesla, v řadě případů se dali dohromady s komunisty a začali činit kroky směřující k odstřelu legitimní vlády a k předčasným volbám. Jeden z těchto kroků, tvrdý nástup proti institutu regulačních poplatků, je spojen se jménem Paroubkovy šedé eminence, s Davidem Rathem. Pro zachování teplých a výnosných korýtek, oranžovým hejtmanům ve většině případů šla a stále jde na ruku i bývalá krajská garnitura. Někde s hlasitým souhlasem, jindy potichu, aby se náhodou neřeklo.
Úhrada třicetikorunových poplatků, včetně úhrad v lékárnách, je placená z rozpočtu jednotlivých krajů. Metody se sice kraj od kraje mohou lišit, ale podstata zůstává stejná. Z peněz daňových poplatník je placeno porušování zákona na přímou výzvu krajských i vrcholových oranžových politiků, de facto s podporou některých politiků modrých. V ojedinělých případech soudy rozhodly o protiprávnosti takového jednání, ale David Rath a ostatní hejtmani poměrně snadno hledají cestičky, jak zákon obejít.
Co dělá policie? Co dělá státní zastupitelství? Zde dochází ke zcela evidentnímu rozkrádání veřejných peněz, tedy peněz daňových poplatníků, na financování osobních zájmů. Jakých zájmů? Sociálně demokratičtí politici si zcela nepokrytě kupují za peníze všech občanů své voliče. Alespoň tak se mi to jeví. Jak je možné, že sami někteří zákonodárci, z nichž nejviditelnější je právě David Rath, zcela nepokrytě porušují zákon a zároveň nabádají řadové občany, aby tak činili totéž. Že bych se mýlil? Domnívám se totiž, že každý, kdo ve zdravotnickém zařízení spravovaném krajem včetně lékáren vyplní tzv. darovací listinu, ukradne z veřejných peněz třicet korun. Každý pacient, který přijme tento tzv. dar, získává tím osobní neoprávněný prospěch z titulu porušení zákona. Největší prospěch z toho mají sociálnědemokratičtí hejtmani, potažmo celá ČSSD. Z peněz, které budou v rozpočtech krajů chybět na opravy silnic, památek, budování a provoz dětských hřišť a nevím čeho ještě, si tak financují volební kampaň.
Pokud v nějaké společnosti politici a zákonodárci beztrestně a veřejně porušují zákon a navíc k tomu nějakým způsobem vybízejí i občany, pak taková společnost nemůže být a také není společností právní. Jestli David Rath před časem se na podporu svých argumentů odvolával na poměry v hitlerovském Německu, pak určitě ví, že např. holocaust Židů a ostatních tzv. méněcenných, byl zakryt právní normou, tzv. Norimberskými zákony. Ty sice po válce byly odsouzeny v sérii Norimberských procesů, ale dávaly tehdejšímu dění alespoň nějaký právní rámec.
U nás s takovými maličkostmi nikdo neztrácí čas. Zvláště, když tito porušovatelé zákona mají reálnou šanci vyhrát volby a potom dodatečně, za podpory třeba rudých Marťanů příslušné zákony zrušit a tím sebe vyvinit i se zpětnou platností. Nevím ale, kde na všechno co slibují a ještě budou slibovat, vezmou peníze. Zvláště nyní v období globální recese. Asi na své sliby zapomenou a snad – doufejme, že zázraky se dějí – se začnou chovat racionálně. Že je lidé přestanou mít rádi? Nevadí. Svá koryta mají na čtyři roky jistá a začít slibovat stačí až půl roku před volbami. Vždyť naši lidé mají velmi krátkou paměť. O tom se přece tolikrát přesvědčili.
Proto mi nezbývá nic jiného, než souhlasit s furiantským zvoláním pacienta vzpomenutého na začátku, byť k regulačním poplatkům mám určité výhrady. Rád zaplatím. Já nejsem Rath. Já jsem Pijáček
