Lidovečtí delegáti se na svém sjezdu zbavili balvanu jménem Čunek a zároveň promarnili svou životní příležitost.
Příležitost, která by z nich nejen v očích mnoha jejich členů, ale hlavně v očích veřejnosti, udělala moderní pokrokovou stranou Tou promarněnou příležitostí, jak čtenáři asi tuší, byla Michaela Šojdrová. První žena, která by u nás stála v čele demokratické strany!
Její volbou by lidovci směle mohli odmítnout veškeré argumenty, které používají odpůrci tradičních hodnot, zejména odpůrci tradičního pojetí rodiny. Nikdo by nemohl tvrdit, že pro lidovce je postavení ženy v rodině a ve společnosti pouze u plotny a na porodním sále. Že rodina v tradičním pojetí je jakýmsi „teletníkem, jak se před časem vyjádřil jeden politik na odpočinku.
Stručnou charakteristiku Michaely Šojdrové čtenáři najdou v mém článku „Kudy se vydá KDU-ČSL?“, proto se zde nebudu opakovat. Nicméně všechny parlamentní a mnohé neparlamentní strany pláčou nad nízkým podílem žen v politice. Některé vytvořily dokonce něco jako personální nomenklaturu, stanovující podíl žen ve stranických a politických funkcích. Díky tomu například sociální demokraté měli nedávno problémy se zvolením místopředsedkyně strany. A lidovci mohli mít ženu rovnou ve svém čele! A nemají! A proč nemají? Víte to sami, bratři delegáti a sestry delegátky? Místo toho jste zvolili druhou nejhorší volbu, kterou jste měli k dispozici! V očích veřejnosti i části členské základny volbou Cyrila Svobody tak nedeklarujete žádnou, ale vůbec žádnou změnu. Leda snad demonstrativní příklon k oranžové levici.
Do určité míry jí podrazil nohy expředseda Čunek svou kandidaturou. Pokud soudně uvažoval, mohl vědět, že nemá šanci předsednickou funkci obhájit. Potom mohl své příznivce nasměrovat k podpoře své protikandidátky. Ale to jsou pouhá kdyby. Šance je promarněná a již se tak brzy nevrátí.
Ani volba ve druhém kole, kdy jediná kandidující žena již nebyla ve hře, se moc nepovedla. Copak se delegáti, kteří dali hlas Cyrilu Svobodovi, zalekli razantního a trochu více pravicově orientovaného Jana Březiny? Myslí si někdo, že by stranu dovedl do náruče Topolánkovy ODS a časem by s ní splynul? Jako předseda, který by stranu chtěl skutečně sjednotit, by si to nemohl dovolit.
Jan Březina, když ze hry byla vyšachována Michaele Šojdrová, mohl být v očích nerozhodnutých voličů znamením vážně míněné změny.
Naopak volba Cyrila Svobody bude pravděpodobně znamenat větší odliv nespokojených členů. Kam? To je otázka. Ke Kalouskovi či jinam? To budou vědět jen oni sami. Cyril Svoboda deklaruje zavedení disciplíny, která sjednotí znesvářené frakce. Jak to chce udělat? Chce třeba zavést finanční sankce ve stylu Davida Ratha? To by mohl u kandidátů před volbami. Ale co ostatní? Nebo za každý odlišný názor se bude vylučovat? V tom mají dokonalou praxi červení i oranžoví. Svobodovy tzv. sociální představy např. o progresivním zdanění se budou líbit právě těmto dvěma barvám.
Když jsem několik minut po zvolení Cyrila Svobody výsledek voleb zavolal jednomu známému, dlouholetému členu KDU-ČSL, obořil se na mne, že prý nemá čas na hloupé vtipy. Když jsem ho ujistil, že se nejedná o vtip, položil mi otázku: „Koho teď vlastně mám volit?“ Veselo mi z toho nebylo.
Nicméně, je zde šance dobrovolného se semknutí všech lidovců, především v nadcházejícím období před předčasnými volbami do poslanecké sněmovny. Je nutné zanechat jakýchkoliv názorových střetů a hlavně jejich medializace. Případné neshody se musí řešit za zavřenými dveřmi a navenek budou lidovci muset vystupovat zcela jednotně. Tím mohou oslovit své potencionální voliče. Pokud toto dokážou, mají šanci zůstat parlamentní stranou. K tomu je ovšem třeba obrovské disciplíny každého z nich. A já věřím, že to dokážou. Pokud budou chtít.
A ještě něco. Měli by také dát najevo, že nemusí být v každé vládě. Být zdravou opozici není žádná ostuda.
