V souvislosti se zprávou Gallupova ústavu, že Američané věří, že lidi stvořil Bůh, jsem si vzpomněl na slavnou forbínu Voskovce a Wericha. „Noe, vy nevíte, kdo je praotec Noe? To byl ten, co si postavil loď na kopci.“ „Loď na kopci? Ten byl ale pěkně blbej.“ „Máte pravdu. Všichni blbí se mu tenkrát smáli.“
Přes problematický přístup této herecké a autorské dvojice k víře, v podstatě říkají, že ne všechno, co lze obsáhnout takzvaným selským rozumem je pravdivé, a to, co selskému rozumu odporuje, musí být nesmyslem. Do této kategorie patří i slavná replika Bolka Polívky z filmu Dědictví aneb …, kde říká: „Milostivá, vaši piču jsem také neviděl a přitom věřím, že ji máte.“ Samozřejmě, ateistická, či spíše apostatická česká společnost v tomto okamžiku prská. Stačí se podívat na přiblblé názory většiny diskutujících k článku „Stvořil nás Bůh, tvrdí Američané a odmítají evoluci“ na Novinkách.cz nebo na některé blogy na iDNES.
Tak tedy: Darwin nebo Bůh?
K odpovědi na tuto otázku by mohl napomoci krátký exkurz do vědy zvané antropologie, která je jednou z věd o člověku, jejíž výsledky a závěry přispívají k poznání lidské existence a osudů lidstva na Zemi. Pro poznání člověka jakožto živé bytosti a jeho postavení v přírodě a ve společnosti je důležité pojetí člověka a lidstva vůbec. Pokud budeme souhlasit s Protagorem, že člověk je mírou všech věcí, pak takové poznání vyžaduje důkladné studium člověka jako takového, včetně životních podmínek lidí, jejich činností, chování, vzájemných vztahů, kultury a tak podobně.
Jako přírodovědná disciplina je antropologie charakterizována jako moderní věda o člověku, jejímž cílem je poznat co nejlépe biologii člověka, zejména stavbu a funkci lidského organismu. V tomto smyslu je tedy konkretizována jako věda o tělesných vlastnostech člověka, o jeho původu a plemenech. Antropolog tak studuje změny lidské existence, tedy jedince i lidstva jako celku v čase a prostoru, čehož se však dalo a dá využít či zneužít při vzniku nejrůznějších evolučních teorií, zejména pak darwinismu, který ignoruje člověka jako zcela zvláštní a odlišnou bytost (ens creatur).
Studium člověka ovšem vedlo i k pseudovědeckým materialisticko-ateistickým názorům o jeho živočišném původu a vývoje v přírodě, čili antropologie poskytovala a doposud stále poskytuje svými objevy a poznatky „přesvědčivé doklady“ pro materialistický světový názor a pro vědecký ateismus. Proto také v době nedávno minulé, a jak se bohužel každodenně přesvědčujeme i nyní, byl a stále ještě je těmto aspektům a takzvaně vědeckým závěrům přikládán zvláštní význam filosofický.
Antropologie, jakkoli je považována za vědu mladou a moderní, má své kořeny až ve starověku. První empirický zájem o studium člověka zažíná v pátém a šestém století před Kristem v Řecku, později v Itálii a na Východě. Z počátku se věnovala pozornost zkoumání všeho živého, tedy zvířat i člověka. První doložené pitvy byly prováděny na zvířatech v Krotonu. Významným starověkým „antropologem“ byl Aristotelés a řada dalších. Nesmíme však zapomenout, že všichni tito přírodovědci a filosofové při svých studiích a úvahách o člověku vycházeli ze soudobých poznatků o tělesném uspořádání člověka, o nejrůznějších vlastnostech a funkcích orgánů a organismů v člověku.
Jako červená nit se celými dějinami antropologie, od starověku až po současnost, táhnou poznatky somatologické, osteologické a další, které mohou a také velmi často i byly srovnávány s obdobnými poznatky z oblasti zoologie. Jak u člověka, tak u řady ostatních živočichů se nacházejí až překvapivé shody ve funkcích, tvarech, velikostech a uspořádáních nejrůznějších orgánů. To potom zákonitě vedlo a stále vede k mnoha chybným závěrům o příbuznosti člověka s ostatními živočichy, tedy k evolucionismu a Darwinismu. Pokud bychom přijali tyto teze, potom člověk není nic jiného, než zvíře s vyšší inteligencí, i když se tak někdy chová, ba i hůř.
Jak je to s obdivuhodně nápadnou podobností s celou řadou živočichů?
Darwinismus nás na genetickém základě učí, že člověk pochází přímo či nepřímo z opočlověka, čili že je zde příbuznost. Řada typických vzhledových rysů se zachovává vlivem dědičnosti po řadu generací. Proto např. i pro vysvětlení faktu, že všichni savci, od krtka až po žirafu, mají sedm krčních obratlů, nebo že člověk, netopýr i tuleň mají na předních končetinách pět prstů, se těžko hledá lepší vysvětlení, než příbuznost a společný původ. Avšak názor, že jeden druh živočišstva se vyvinul z nejblíže nižšího druhu, je prachsprostou spekulací. Dokazuje snad skutečnost, že všechny domy, mající podlahy, stěny, okna, dveře, jsou původem a dědičnou posloupností ve vzájemném vztahu? Anebo spíš jejich stavitelé je vyvolili pro podobné účely? Dokazovat podle argumentu seřazování je asi totéž, jako kdybychom postavili malou psí boudičku vedle větších psích bud, potom přiřadily kůlny, domky a domy, paláce, zámky, katedráy či mrakodrapy a potom bychom pro podobnost tvrdili, že paláce, zámky, katedrály a mrakodrapy se vyvinuly ze psích bud. Že je toto tvrzení poněkud přitažené za vlasy? Ale vůbec ne, pokud s vážnou tváří budeme tvrdit, že vyšší tvorové a potažmo člověk se vyvinuli ze živočichů a organismů nižších, pro podobnosti ve stavbě jejich těl, jak bylo uvedeno výše.
A co stvořitelská myšlenka?
Že opice vypadá jako člověk, ve skutečnosti znamená, že za oběma stojí v pozadí stvořitelská myšlenka. Rozumně uváženo, nemohlo by tomu být tak, že podobnost, která jest mezi tvory, pochází od jednoho Stvořitele, který je všechny určil k životu na Zemi, přičemž jednotlivé tvory zvláště uzpůsobil pro život ve vzduchu, na zemi nebo ve vodě? Proč by měl Stvořitel u každé životní formy jinak uspořádat složení kostí, svalů a nervů, když tyto všechny slouží podobným účelům za podobných poměrů a když jsou vyživovány podobnou potravou? Jsou to v podstatě tedy jakési stavební elementy, prvky, které Stvořitel „použil“ pro jednotlivé životní formy a tedy i pro člověka. Je to totéž, jako pro stavbu psí boudy, domku, paláce, katedrály či mrakodrapu jsou zapotřebí mnohé stejné materiálové a konstrukční elementy, aby umělec – stavitel z nich vytvořil dílo, které zamýšlel vytvořit, tak také Umělec – Stvořitel „používal“ stejné a podobné „stavební prvky“ ve svém Stvoření.
Co když by se něco vynechalo?
Mohli bychom se široce zabývat například otázkou, co by se stalo, kdyby se u některého životního druhy „něco“ podstatného změnilo, vynechalo či přibylo a zda by to znamenalo změnu v cestě k vyšší formě života. Na podobné úvahy bohužel v této stati není dostatek prostoru. Tímto vším se však může zabývat a také zabývá antropologie, především fyzická, která nás učí především o „stavebních prvcích“ lidského těla, o jejich funkcích, zvláštnostech a především o jejich jedinečnostech. Dokonalým poznáním lidského těla tak můžeme žasnout nad velikostí Stvořitele, který byť „použil stavební postupy a prvky“ nižších živočichů, učinil člověka skutečně k obrazu svému. Protože tak, jako každý umělec ve svém díle svým způsobem „otiskuje“ sám sebe, tak tento Umělec, který se samozřejmě otiskl v celém svém Stvoření, zvláště pak jedinečným způsobem se otiskl v člověku tím, že mu dal duši.
I kdybychom připustili, že nejrůznějšími defekty a nedokonalostmi jednotlivých živočišných druhů nakonec vznikaly vyšší a vyšší formy života, pak nám nakonec musí chybět jeden „stavební prvek“, který nemá žádný jiný živočišný druh kromě člověka a kterým je duše. I Aristotelés ve svém slavném pojednání „O duši,“ v němž přiznával duši všemu živému včetně rostlin, rozlišoval několik kvalitativních druhů duše, přičemž duše lidská byla i u tohoto pohanského filosofa jedinečná a nezaměnitelná. Kde by se lidská duše tedy vzala, kdyby nebyla „vdechnuta“ člověku svým Tvůrcem! Tím se Stvořitel ve svém Stvoření „vtiskl“ do člověka daleko více než do ostatního Stvoření. To, že člověk se nakonec stal tím, čím je, je však důsledkem prvotního hříchu a postupným vzdalováním se Bohu, i když Bůh se neustále k člověku přibližuje a to tím více, čím více se mu člověk vzdaluje. Tuto skutečnost nedokážou vyvrátit žádné „vědecké“ světové názory.
V hodinách diamatu (dialektického materializmu) jsme museli papouškovat nejrůznější definice, jako například, že „myšlení je produktem vysoce organizované hmoty – lidského mozku.“ Nikdo z materialistů nikdy však neodpověděl na otázku, kdo tuto hmotu tak vysoce zorganizoval, ani v jakém okamžiku tato hmota začala produkovat třeba jen tu nejjednodušší myšlenku.
Co na závěr?
Američané jsou již tradičně ve věcech víry velmi konzervativní. Ne nadarmo socialistická televize mnohokrát uváděla silně podprůměrný tendenční americký film „Kdo seje vítr,“ zabývající se tzv. „Scopesovým opičím procesem“, který se udál v roce 1925 v Tennessee. Jak vidět, silná polarizace americké společnosti ve věcech víry stále přetrvává. Američany běžně nemusím, tentokrát však před nimi smekám.
Soudružka učitelka na obecné škole nás učila, že ti, kdo věří v Boha, jsou lidé hloupí, nevzdělaní a zaostalí. Jak vidět, v mém případě, její slova nepadla na úrodnou půdu, poněvadž já jsem hloupý, nevzdělaný i zaostalý současně. Nevím jak vy, ctění čtenáři, ale JÁ JSEM NA TO HRDÝ! A děkuji Bohu, že jako učitel mohu před svými studenty obhajováním základních pravd víry bojovat proti pochybovačům a pomlouvačům, proti zastáncům takzvaných „vědeckých světových názorů“ jejich vlastními zbraněmi. Tedy veškerými poznatky z oblasti vědy a tím prosazovat platnost jediné Pravdy s velkým“P“. Víra s vědou totiž není v nijakém rozporu, ale naopak.
Čím více pronikáme do tajů vědy, a je jedno, zda se jedná o vědy společenské, přírodní nebo technické, tím více žasneme nad obdivuhodným dílem Stvořitele.
