Potvrzeno! Někteří jsme si rovnější!

Orwellovský princip, že „…všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější …“, důsledně uplatňovaný za láskyplné vlády komunistů, včera opětovně potvrdil Ústavní soud.

Rozhodnutí Ústavního soudu o protiústavnosti snížení platů soudcům a státním zástupcům v době, kdy se šetří na všech stranách a pocítí to prakticky všichni občané této země, působí poněkud zvláštně. Všichni si tzv. utáhnou opasky, pouze soudcové ne. Jedno ze zdůvodnění nálezu Ústavního soudu, a dle mínění zbytku země – tedy všech bez soudců a prokurátorů, tedy nebezpečí ztráty nezávislosti této justiční aristokracie, jeví se mi směšným. Soudce Městského soudu v Brně, který v březnu tohoto roku podal žalobu o částku 2596,- Kč, kteroužto byl snížen jeho „mizerný“ soudcovský plat, jeví se tak jako potenciální příjemce sociálních dávek. Tato finanční újma, která ohrožuje jeho soudcovskou nezávislost, odpovídá pětašedesátitisícovému platu, s něhož se, jak všichni uznáte, dá stěží vyžít. Předpokládám, a z mediálních výstupů to zaznělo, že příjem tohoto soudce nepatří asi k těm nejvyšším. Nicméně, vyšší platové „újmě“, odpovídá samozřejmě vyšší plat.

To chtějí soudci a státní zástupci tvrdit, že taková směšná částka, alespoň vzhledem k výši jejich platů, zabrání tomu, aby se stali neúplatnými, či to zvýší jejich nezávislost při rozhodování? Je obecně známo, že s jídlem roste chuť. Proto jakákoliv výše platu nemůže zabránit korupčnímu chování, a tedy nezávislému rozhodování. Tomu zabrání pouze vysoký morální kredit toho či onoho člověka. V tomto případě soudce či státního zástupce. Člověk ctící vyšší principy mravní, bude rozhodovat nezávisle, a tudíž i spravedlivě, se stotisícovým platem stejně, jako s třicetitisícovým.

Námitky, že tato justiční smetánka, takový dojem na mne již dlouhodobě tato kategorie lidí činí, nemůže podnikat či jinak si přivydělat se mi jeví naprosto směšnou a zavádějící. Problém nízkých či vysokých odměn za vykonanou práci je docela v něčem jiném. Chtějí vážení ústavní soudcové tvrdit, že například učitel může své nízké finanční ohodnocení kompenzovat po „fajrontě“ třeba jako taxikář – viz. film Gympl – a ráno studenty a žáky kvalitně učit? A přitom se dále vzdělávat – stejně jako u soudců je u těchto lidí soustavné vzdělávání důležitým předpokladem kvalitního výkonu jejich práce. Chtějí páni soudcové tvrdit, že hasič, který během služby měl řadu výjezdů či po mnoho hodin se podílel na zásahu, může po návratu domu jít pracovat ještě někam jinam? A co zdravotní sestra, která po vyčerpávající službě si půjde sednout třeba do hypermarketu k pokladně a další den se zase s plným nasazením starat o pacienty? Nebo zámečník, soustružník či uklizečka by po tvrdé šichtě měli jít do nové, stejně namáhavé rachoty a tam poctivě makat? A přitom právě tito lidé to velmi často dělají, aby si přivydělali mnohdy alespoň tolik, o kolik páni soudcové přijdou. Pokud soudcové uvažují tímto způsobem, pak se mi jeví jako potenciální klienti psychologů či psychiatrů.

Skláním se před prezidentem Václavem Klausem, který právě tento týden označil soudcovský stav za další, nikým nevolenou komoru parlamentu, vytvářející z demokratické společnosti společnost soudcokratovskou. Václav Klaus, byť v mnohém s ním nesouhlasím, neváhá nazývat věci pravými jmény. A to udělal i tento týden. Děkuji, pane prezidente.

Všichni jsme si rovni, jen někteří jsme si rovnější. Nabývám dojmu, že rozhodnutí Ústavního soudu v tomto duchu není zrovna tak nepochopitelné, pokud si uvědomíme, kdy tyto ctihodné osobnosti studovaly. Kolik z nich získalo právnické vzdělání po listopadu? A tak orwellovský princip mají pěkně pod kůží. Problémem není konkrétní výše platu, ale, jak se mi to jeví, jejich pocit výjimečnosti a nedotknutelnosti.

Nebo se ve své úvaze mýlím? Pak se omlouvám. Avšak doposud nikdo mne nedokázal přesvědčit o opaku. Naopak! Politická reprezentace smýšlí podobně, ne – li stejně, jak je zřejmé z mediálních výroků řady politiků. Potom kauza, vyvolaná výrokem bývalé nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešové o justiční mafii, se mi nejeví tak nesmyslnou, ba co víc, nabývám dojmu, že má daleko širší rozměr.