Pojištění nebo důchodová daň? aneb Penzička – 2. část

Dlouhá desetiletí si platím důchodové pojištění. Jenže prý to žádné pojištění není, a žádné peníze na nějakém důchodovém účtu nemám.  Kde jsou ty spousty peněz, které jsem za ta léta musel dobrovolně-nuceně zaplatit? Kdo mi je ukradl?

Zavinil to starý Bismarck

Ten totiž vymyslel geniální způsob, jak zaplátovat děravou státní kasu. Kdyby zvýšil daně, narazil by, hlavně u majetných. Proto musel nabídnout něco, čím by je uklidnil. Tak zavedl důchodové pojištění. Jistotu, že stát se o každého ve stáří postará.

Jak velká část příjmů se tehdy odváděla, není v tomto okamžiku podstatné. Důležité bylo, že systém vznikl a že fungoval. Obrovskou výhodou bylo, že drtivá většina účastníků pojištění se důchodu nedožila. Takže se jim nemuselo nic platit.

Co je a co není pojištění?

Principem každého pojištění je smlouva, která říká, že při splnění určitých podmínek pojišťovna zaplatí svému klientovi určitou, předem dohodnutou sumu peněz. Tedy každý klient pojišťovny má svůj konkrétní účet, na kterém se mu hromadí peníze.

Ve státním systému důchodového pojištění něco takového neexistuje. Peníze, které přijdou do systému, se anonymně shromáždí a přerozdělují na výplatu důchodů. Kolik? Na to je stanovený nějaký klíč, který do určité míry „zrovnoprávní“ všechny důchodce. Přebytek pak skončí v bezedné žumpě státního rozpočtu. Tak to alespoň Bismarckem bylo vymyšleno a tak to dlouhá desetiletí fungovalo. Takže státní důchodový systém není pojištění, i když se tak nazývá.

Systém však fungoval …

Ano. Dokonce ještě před listopadem, tedy dávno a dávno po Bismarckovi. Pouze s tím rozdílem, že veškeré peníze, které přišly do socialistické státní kasy, byly přerozděleny dle potřeb a nikdo se příliš nezajímal, kolik peněz přišlo z tzv. důchodového pojištění a kolik se na důchody skutečně vydalo.

Bismarckův duch přežíval dokonce i s úmrtností důchodců. Znal jsem spoustu lidí, kteří se v šedesátých až osmdesátých letech důchodu nedožili, nebo jej pobírali velmi krátce. Tenkrát jsem častokrát slyšel, že „Já se důchodu ani nedožiji.“

Jenže za poslední pětadvacet let se průměrný věk zvýšil přibližně o tolik, kolik to činilo za celou éru od doby Železného kancléře. Důchodců začalo přibývat, a co horšího, neumírají hned, ale důchod pobírají dlouhá léta. Lidé sice automaticky stále říkají, že se důchodu nedožijí, ale opak je pravdou. Kromě toho se snižuje počet těch, kdo by do systému přispíval, což je důsledek antipopulační či antirodinné politiky všech polistopadových vlád.

… a stále přežívá

Ano, přežívá. Jenže pořádně skřípe. Peníze ze systému už netečou do společné kasy, ale dávají se na konkrétní hromádku, ze které se rozdělují důchodcům. Jenže hromádka je malá, nestačí a musí se na ni stále více přidávat. Systém už dávno nesanuje bezednou státní kasu, ale řádně jí pouští žilou. Pokud je vůbec z čeho. Důchody proto rostou pomalu, nekopírují inflaci. Vlády se rozpačitě pokoušejí posunovat věk odchodu do důchodu. Trochu v duchu Bismarcka, aby se jej dožilo co nejméně lidí. Jenže nemají k tomu dost odvahy a proto nejdou do důsledku. Ani se nedivím. Vláda, která by se toho odvážila, by brzy skončila.  Navíc, díky špatné politice zaměstnanosti není práce ani pro mladé, neřku-li pro staré.

Jak je to s tím důchodovým pojištěním doopravdy?

Žádné důchodové pojištění neexistuje. Jedná se o další, docela obyčejnou utajovanou daň. Nazveme ji třeba daní důchodovou. Tak platíte a platíte, a za celý život si nenaspoříte na důchod ani korunu. Stát vám však něco dá. Otázkou je právě to slůvko NĚCO. Kolik to bude, nikdo neví. Existují pouze určité dohady a prognózy, že výše státních důchodů bude klesat, protože stát na to prostě nebude mít peníze. Dá se tedy předpokládat, že státní důchody vůči výdělkům budou stále menší a menší. Státní důchody nebudou schopny zajistit dostatečnou ochranu před chudobou. Důchodci tak budou chudobnější a chudobnější. Nakonec začnou umírat, protože nebudou mít na základní životní potřeby. Tím se průměrný věk bude opět zkracovat a …

… a dál už raději ani nepřemýšlet. Naštěstí já už tady nebudu.

Ale co vy, čtyřicátníci, třicátníci a vy ještě mladší?

Vy se toho nebojíte?  

Nemyslíte, že je nutné něco s tím dělat?

Nespoléhat se pouze na stát a zabezpečit se na stáří, dokud jste ještě poměrně mladí?