Plná slávy, neporažená a vítězná církev! Tak na mne působil nejen sobotní přímý přenos bohoslužby z westminsterské katedrály, sloužené svatým otcem Benediktem XVI., ale i celá jeho návštěva v Anglii, ač to mnohé ukrutně vytáčelo.
Lidé se často tážou, co slovo „Církev“ znamená. Co vše si pod tím představit? První odpovědí může být Matoušovo evangelium, kdy Ježíš říká: „I já pravím tobě: Ty jsi Petr, tj. skála, a na té skále vzdělám církev svou, a brány pekelné ji nepřemohou.“ (Mt 16, 18-19)
Církev tedy není, naštěstí, dílo lidské, ale Boží a proto jistě překoná všechny aféry a nástrahy. Svatý Otec vystupuje velmi pokorně a je si vědom, jak kriticky je vnímáno každé jeho slovo právě v zemi, kterou v těchto dnech navštívil. Posláním církve se ve svých listech hodně zabývá například svatý Pavel.
Ano, řekne člověk nepříliš věřící či dokonce nevěřící. Jsou to hezké věty v Bibli, ale pro mnohé jsou nesrozumitelné. Podstatnou nejsou ani tak právní hranice církve, ale spíš existenciálním, jsou-li jaké. Patří do církve člověk, který si věří "po svém", kdo je prostě "jen" dobrý a žije bohulibě, patří tam homosexuál, rozvedený, kdo nejde skrze Ježíše, ale spíš se inspiruje Buddhou etc., etc?
Tyto otázky provázejí věřící po staletí. Ostatně dost natrápily i velké světce, jako třeba Františka z Assisi, ale i matku Terezu či Terezii z Lisieux. To jsou otázky, vedoucí v drtivé většině k upevnění vlastní víry, někdy ovšem také k apostatismu, tedy odpadlictví. Zda výše uvedení lidé budou spaseni? Všichni jsme Děti Boží, zpívá se v jedné písni Kancionálu. A Otec nebeský je Otec nás všech. Stejně jako každý otec, tak i Otec nebeský miluje všechny své děti, tedy i ty zbloudilé a provinilé. Dokáže trestat, ostatně každé provinění si zaslouží trest a v běžném životě to většina lidí akceptuje, ale umí také odpouštět. My nedokážeme a hlavně nesmíme, s naším stupněm poznání, posoudit a tím méně odsoudit chování jiného člověka. My víme proč ten či onen jednal tak a ne jinak? Proto každého, kdo jde i mimo Krista, každého, kdo se staví nevěřícím, homosexuály, rozvedené, žijící tzv. na hromádce, bezdomovce, narkomany či dokonce i zločince, nemůžeme jen tak odsoudit. Ano, pokud jsou porušeny zákony lidské, které mnohdy však často vycházejí ze zákonů přirozených (lex natura) a tedy i ze zákonů božích (lex Dei), může, a dokonce musí být takový člověk potrestán již zde na zemi. K tomu nám slouží tzv. orgány činné v trestním řízení, veřejné mínění, soudy atp.
Otázka trestu Božího, tedy milosti Boží či věčné zavržení, není v pravomoci lidské, ale pouze v moci Boží. A každý, kdo se sám a dobrovolně Boha nezřekne, má naději na Boží milosrdenství, tedy i na spásu. I když kdo ví?! Možná i ti co se Boha zřeknou, mohou být nějakým způsobem spaseni. Člověk uvažuje vždy pouze jako člověk a lidský pojem spravedlnosti se může, a asi to tak skutečně je, silně odlišovat od pojmu Spravedlnosti Boží. Do Církve proto patří i ti, kteří nějakým způsobem mohou být jakoby mimo.
K Bohu vedou různé cesty. Mnoho lidí proto věří, že nejen cesta skrze Krista ale i skrze někoho jiného je stejně hodnotná, vede-li opravdu k Bohu. Na to nelze jen tak krátce odpovědět, nýbrž je třeba, aby každý z křesťanů si uvědomil, že je "údem těla Kristova", tedy církve a jednal tak, aby okolí si kladlo otázky: „Jak to, že se tak mají rádi, že si odpouští a jsou věrní svému přesvědčení?“ A abychom uměli mluvit o důvodech své víry. Abychom se inspirovali životem Ježíše a jeho skutků. Ovšem ruku na srdce: Kolik věřícících a takzvaně veřících tak skutečně jedná?
Pokud se budeme inspirovat životem Ježíše a jeho skutků, a s tím souvisí rovněž život a skutky apoštolů, musíme zákonitě dojít k tomu, že cesta k Bohu jde především přes církev. Již jednou jsem odkazoval na Mt 16, 18-19. Daleko výraznější je pak Jan 21, 15-17, tedy tzv. druhý primát Petrův. V Matoušovi byl Petr ustanoven hlavou církve, v Janovi se specifikuje Petrovo poslání, tedy pást Kristovy ovce a beránky, tedy Boží lid, tj. církev.
Ano, existují cesty ke spáse a tedy k Bohu i mimo církev. Především pro lidi jiných náboženství, resp. pro lidi, kteří Kristovo učení z nejrůznějších příčin nepoznali. Nicméně pro křesťana, zvláště pro praktikujícího křesťana, je takové spoléhání se pouze na svou schopnost dojít k Bohu, resp. spoléhání se na Boží milost velmi a velmi nebezpečné a v konečném důsledku může být právě tím skutkem, který mu přibouchne dveře ke Spáse. Potom by se mohlo stát stejně, jak píše evangelista Jan: "- vy počnete venku státi a na dveře tlouci řkouce: ´Pane, otevři nám´, tu on odpovídaje řekne vám: Neznám vás, odkud jste?´ Tehdy počnete říkati: ´Jedli jsme před tebou a pili a na ulicích našich jsi učil.´ I řekne vám: ´Pravím vám: Nevím, odkud jste; odejděte ode mne všichni pachatelé nepravostí.´" (Jan13, 25b-27).
Ano každý z nás pokřtěných je údem Kristova těla, tedy členem Církve, přičemž některé tyto údy nemusí být zcela zdravé. I přestavitelé Církve mohou páchat nepravosti, které, pokud vyjdou najevo, Církev zdánlivě mohou poškodit. Vždy se však jedná o skutky jednotlivců, neboť jako celek je Církev již dva tisíce let skutečně plná slávy, neporažená a vítězná. I když v současném sekularizovaném světě se to může jevit jinak.
Pro odpověď v otázkách víry všem doporučuji román Bruce Marshala PLNÁ SLÁVY. Církev je plná slávy přes hříšnost a nedokonalost lidí, kteří se k ní hlásí, protože je plná slávy Boha, který skrze ni promlouvá ke světu. Proto také politování Svatého Otce nad skutky některých, i vysoce postavených kněží, není přiznáním nějaké slabosti či dokonce prohry Církve, ale důkazem její velikosti, síly a slávy.
