Zcela bezprecedentní bylo odvolání vcelku oblíbeného ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila premiérem Petrem Nečasem. Stejně bezprecedentním byla suspendace oblíbeného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka Benediktem XVI. V obou případech bezprecedentnost spočívala jednak v rychlosti provedení, jednak v nedostatečném či dokonce absentujícím zdůvodnění těchto zdánlivě nesouvisejících aktů. Obě události se staly velmi vděčným tématem vše médií, a to jak veřejnoprávních, tak i bulvárních. Díky mediální bouři se oběma sesazeným činovníkům dostalo mohutné podpory ze strany veřejnosti. Stalo se něco tak nepochopitelného či dokonce hrozného?
Tady si dovolím trošku odbočit. Představme si, že manažer nějaké firmy je svými nadřízenými ze své funkce odvolán. Většina ctěných čtenářů bude souhlasit s tím, že se nejedná o nic mimořádného a že odvolat vedoucího pracovníka je svatým právem každého zaměstnavatele. Ano, je tomu tak. Vedoucí pracovníci, zejména pokud mají tzv. manažerské smlouvy, mohou být vyhozeni na dlažbu ani ne na pověstnou hodinu, ale na minutu. Nedovedu si představit, že by na podporu vyhozeného náměstka začali zaměstnanci revoltovat a že by vedení firmy jim to nějak zdůvodňovalo. V žádné firmě nemůže fungovat taková demokracie, díky které by si každý dělal, co jej napadne. Naopak, v těch nejlepších firmách panuje velmi přísný pořádek, tvrdá disciplina, nekompromisní subordinace. Pokud někdo tato pravidla nectí, potom z hrušky dolů.
Zamysleme se nad tím, v jakém vztahu je ministr ke svému premiérovi. Po volbách prezident republiky pověří konkrétního člověka sestavením vlády. Tedy určí budoucího premiéra. Ten si pak vybírá své spolupracovníky, kteří se tak stanou členy vlády. Že se tak děje na základě neskutečných debat, jednání a handlů, není podstatné. Premiér je tedy de facto vrcholovým manažerem, jehož výsostným právem by mělo být, a také je, nejen navrhovat konkrétní lidi do vládních funkcí, ale také navrhovat jejich odvolání. Samozřejmě, své kroky premiér musí patřičně zdůvodnit alespoň vedení příslušné strany, z níž dotyčný ministr pochází, aby nenarušil někdejší politický handl. Veřejnosti se sdělí pouze to nejnutnější, poněvadž příčiny mohou být někdy i hodny utajení. Hlavu za své rozhodnutí nese na trh pouze premiér. Samozřejmě, média si na tom vždy smlsnou a v hospodách u piva je o čem žvanit.
Premiér Petr Nečas měl proto výsostné právo Jiřího Pospíšila odvolat z funkce. Poněkud slabá vysvětlení svědčí o tom, že v zákulisí se odehrálo něco, s čím se na veřejnost dost dobře nemůže. Kromě toho povinností premiéra, tedy i Petra Nečase, je dovést svou vládu až k příštím volbám.
V Církvi je to podobné, jako v dobře fungující firmě. Na rozdíl od vlády, je Církev, stejně jako jakákoliv firma, poměrně uzavřenou organizací, ve které platí zcela jednoznačná, a mnohdy velmi přísná pravidla.
Co se vlastně stalo trnavskému arcibiskupovi Bezákovi? Tento kněz, biskup, byl svým nadřízeným papežem Benediktem XVI. jmenován do funkce trnavského arcibiskupa. Tedy byl pověřený, laicky řečeno, vykonáváním manažerské funkce v konkrétní diecézi. Z nějakých důvodů byl po určité době této funkce zbaven svým nadřízeným, tedy Svatým otcem. To je vše.
Na rozdíl od premiéra, který alespoň formálně by měl zdůvodnit své rozhodnutí odvolat konkrétního ministra, v Církvi tato povinnost nikde není ustanovena. V Církvi platí již po staletí velmi přísná hierarchická subordinace. Kněží jsou podřízeni svým biskupům, kteří je jmenují do funkcí spirituálů, kaplanů, farářů či děkanů nebo do jiných církevních a duchovních funkcí. Z nich je biskupové mohou rovněž odvolávat. Důvody jsou obvykle příslušnému knězi sděleny biskupem při osobním pohovoru, nikdy se však nezveřejňují. Rovněž biskupové jsou jmenováni nejvyšším biskupem, tedy papežem do určitých úřadů. Stejně tak mohou být biskupové ze svých úřadů odvoláváni. Důvody se rovněž nezveřejňují. Jedná se totiž o ryze vnitřní záležitost Církve.
Jak se zachoval arcibiskup Bezák? Na rozdíl od Jiřího Pospíšila, který se mediálně ke svému odvolání nechtěl příliš vyjadřovat, Róbert Bezák porušil vnitřní pravidla Církve a udělal ze sebe mediálního mučedníka. Přes výslovný zákaz medializovat svou kauzu, při tzv. kázání před trnavskými věřícími se veřejně rozhovořil o svém odvolání. Samozřejmě, jednalo se pouze o jeho verzi. Zda pan arcibiskup věděl, že jeho vystoupení někdo natáčí, z toho ať se zodpoví před Bohem. Přesto až pokrytecky znělo jeho prohlášení, že má sice zakázáno hovořit o svém odvolání s médii, ale on tak činí před svými věřícími. Pravda, do médií se to dostalo.
Uvědomme si, že na rozdíl od vlády či nějaké firmy katolická Církev je společenství Boha s lidmi. Proto nejkrásnější svědectví, které biskup může dát je to, že se poslušně podřídí papeži. Jestliže biskup vyžaduje poslušnost od svých kněží, potom on sám jim má být zářným příkladem. Poslušnost je v Božích očích obrovská zásluha. Sám Ježíš Faustýně Kowalské řekl: „…nežádám po tobě umrtvování, ale poslušnost. Tím mě velmi oslavuješ a sobě získáváš zásluhy.“[1] Svatá Faustýna rovněž o poslušnosti řekla: „Pochopila jsem, že žádné úsilí, ať by bylo jakkoli velké, pokud nemá pečeť poslušnosti, není Bohu milé. Říkám to o duši, která je zasvěcená.“ Bůh si svou Církev chrání a vede, což se nevěřícímu nebo vlažnému křesťanovi může příčit. Jenže ti, co vědí, o jakém Bohu je řeč, znají i cenu papeže a jeho rozhodnutí. Jako katolík jsem hrdý na to, že máme v Církvi takovou hierarchii, že od svatých a zasvěcených se vyžaduje poslušnost, která nemusí vždy chutnat sladce, poněvadž potom by to nebyla zkouška. Papež je Kristův náměstek na zemi, tedy zastupuje Ježíše Krista. Ježíše, který je zářným příkladem bezpodmínečné poslušnosti. Proto kněz, který neuposlechne rozhodnutí papeže, nemůže vykonávat svůj úřad.
Kdo z věřících toto zpochybňuje, ať si doplní (ne)znalosti z hodin náboženství. Nevěřící a především novináři by se také mohli poučit, alespoň by nestrkali nos do věcí, do kterých jim nic není, a nedělali by pak závěry o věcech, kterým vůbec, ale vůbec nerozumí.
Takže na závěr se ptám: Je nějaký rozdíl mezi odvoláními Jiřího Pospíšila a Róberta Bezáka? V podstatě žádný. V obou případech to bylo výsostné právo jejich nadřízených, Petra Nečase a Benedikta XVI. Na začátku zmiňovaná bezprecedentnost spočívala pouze v tom, že oba tito „top manažeři“ využili svého práva jmenovat a odvolávat. Nikdo, ale opravdu nikdo nemá právo jejich rozhodnutí jakkoliv napadat. Jenže o čem by média, zvláště ta bulvární psala či vysílala?
[1] KOWALSKÁ, F. Deníček. Boží milosrdenství v mé duši, s. 43
