Nad pohárkem šedého burgundského jsem teď znovu prožíval několik minut starý zážitek, který by se asi těžko vymyslel, ale který napsal sám život.
Od rána výuka nonstop, odpoledne mne čeká klasifikační porada maturitních ročníků, nebyl čas ani na kafe. Já silný kafař, no absťák jako hrom. Proto jsem si do hodiny donesl hrnek kafe. Nemá se to, ale když to ředitel nevidí a děcka nepožalují ...
Když trobátko vychladlo, usrkl jsem malinký doušek. Vtom jedna studentka tiše pronesla: "Pane profesore, dal byste mi taky?" Ve třídě to silně zašumělo a vzápětí nastalo ticho. Všichni čekali, co já na to. Já ani brvou nehnul a podal jsem jí hrnek s kávou. Divenka lehce usrkla a hrnek mi vrátila. Já si mezitím vzpomněl na jednu bývalou kolegyni z výzkumáku, Žbrďa jsme jí říkali. Jelikož jsem nejezdíval denně domů, brával jsem si zamrazené zbytky od oběda z domu. Když jsem si jídlo ohřál, musel jsem jíst velmi rychle. Žbrďa totiž obvykle vytáhla lžíci a se slovy "Můžu ochutnat?" mi vždy pořádně zalovila v kastrůlku. Musím přiznat, že po ní se dojídalo velmi špatně, protože obvykle už nebylo co.
Proto také jsem ze zvyku mrknul do hrnku a pronesl: "Jsi hodná, nevypilas mi to všechno." Ve třídě nastal šílený mumraj, všichni se příšerně řehtali, někteří i tloukli do lavic. Já se mezitím napil a vyzval třídu ke klidu. Když se zklidnili, pronesla znovu tatáž studentka"¨: "Pane profesore, můžu ještě?" V nastalém mumraji jsem jí znovu podal hrnek a ona se napila. Když jsem podíval do hrnku, zůstala tam jenom slabá vrstvička hnědého extraktu nad lógrem. Vysrkl jsem zbytek a pronesl: "Aspoň žes mi tu trošku nechala. Děkuji."
Tak nevím, pan inspektor by mne za to nepochválil, pan ředitel asi také ne. Jenže mně bylo najednou strašně dobře. Vždyť i ta děcka jsou lidi jako my. Tak proč mezi sebe stavět barikády nedotknutelnosti. Že jsem čtyřikrát tak starý jako ta studentka? Na a co? Mě to neva. A komu se to nelíbí, tak ať mi ... (doplňte si sami).
