Začátkem srpna jsem se s manželkou zúčastnil exercicií s indickým charismatickým knězem P. Jamesem Manjackalem. Hned při ubytování došlo k menšímu konfliktu, takže předpokládaná pohoda se nekonala. Ze zdravotních důvodů se otec James opozdil, přijel až pozdě večer. Proto první den byl pouze doprovodný program. Poměrně hodně rytmiky i pohybu přímo v kostele, před svatostánkem, mnozí se zvednutýma rukama, říkám tomu radary. Dost jsem byl rozladěný, považoval jsem to málem za svatokrádež. Manželka mne uklidňovala, že na setkání mládeže se Svatým otcem v Czestochowe v jednadevadesátém jsme zažili totéž. Souhlasil jsem, ale nálada stále pod psa. Druhý den začal podobně, na můj vkus moc rytmicky a především hlučně. Pak se objevil otec James a požádal scholu o něco svižnějšího. To už bylo na mně moc a nebýt manželky, hned bych odjel. Žádné „duchovno“ se u mne nekonalo.
Přednášky byly, všechna čest, na úrovni. Otec James mluvil hodně o odpuštění. V podvečer se modlil za uzdravení přítomných. Přítomní byli usebraní v rozjímání, otec James se modlil převážně v jazycích[1] a občas řekl např. „Marie, jsi uzdravena,“ nebo „Karle, jsi uzdravený z rakoviny,“ atp. Já tomu nepřikládal žádnou váhu. Byla tam zvláštní příjemná a především uklidňující atmosféra, avšak já to považoval za cirkus, neřku – li za šarlatánství. Podvědomě jsem myslel na manželku, na její uzdravení, ačkoliv jsem tomu nevěřil. Pak se ozvalo „Lidi – Lida – Ludmila – jsi uzdravena,“ a já ucítil, jak se manželka zachvěla, neboť na doporučení otce Jamese se manželé drželi za ruce, druhou rukou jsme se drželi za tu část těla, kterou jsme chtěli uzdravit. Pohlédli jsme na sebe a to bylo vše. Ludmil tam bylo hodně. Pak to šlo dál, až po notné chvíli se ozvalo: „Miri – Mira – Miroslava – jsi uzdravena.“ To se mne samozřejmě netýkalo, protože oslovil ženu. Silně mne bolela pravá noha v kotníku a v nártu, jednak zlomenina po ani ne rok starém úrazu a navíc, neměl jsem s sebou léky, které již léta beru na bolesti nohou. Večer se mne manželka zeptala, jak se cítím. Odpověděl jsem, že mizerně. Ona však zářila pohodou. V únoru měla komplikovanou zlomeninu kotníku, shodou okolností rovněž pravého, a byla právě tři týdny po druhé operaci. Cítila se podstatně lépe, bolest polevila. Zato mne pravá noha bolela zcela neskutečně a začínala i levá. Jenže, kupodivu, nálada se mi v tom okamžiku zlepšila. Snad dobrým pocitem ze spokojenosti manželky.
Ráno jsem potkal Lídu, jednu ze svých studentek, která tam rovněž byla. „Tak co, pane profesore, jste uzdraven?“ Namítl jsem, že uzdraven být nemůžu, protože moje jméno včera nezaznělo. Ona však nesouhlasila. Prý zaznělo a ten ženský tvar byla zkomolenina, otec James je přece cizinec. A tlumočnice, sestra Hanka, jmenné tvary neupravovala, vyslovila je vždy ve tvaru použitém otcem Jamesem. U přítomných žen a dívek neviděla na jmenovce žádný z tvarů ženského jména Miroslava. Je si tedy jistá, že tam žádná taková není. A z mužů jsem tam prý jediný. Usmál jsem se. No jo, ženská, ta aby si něčeho nevšimla. Jenže vtom jsem si uvědomil, že schody z druhého patra jsem seběhl, jako by mi bylo nejméně o dvacet roků méně. A noha nebolela.
Dnes je tomu právě 110 dní, co mne noha nebolí. Rovněž neužívám léky, bez kterých jsem nemohl vydržet. Manželku ta zlomenina sice stále zlobí, ale ona sama je poněkud jiná. Vyzařuje z ní jakási pohoda, což dříve nebývalo.
Když jsem to řekl své doktorce, neuroložce, jenom pokrčila rameny a pohrdlivě řekla: "Když tomu věříte."
Tak jsem si vzpomněl, jak nám soudružka učitelka na obecné škole říkávala, že v Boha věří pouze lidé hloupí, zaostalí a nevzdělaní.
Takže jsem hloupý, zaostalý a nevzdělaný, protože věřím. Jsem na to hrdý a učím tomu i své studenty.
HALLELUIAH, JESUS! Thank you, Father James!
Děkuji Ti, Ježíši. Děkuji, otče Jamesi. Jenže bez Tebe, Pane, by ani otec James nic nedokázal.
Aleluja!
***
Mnoho jsem slyšel o podobných zázračných, ba daleko zázračnějších uzdraveních. Většinou jsem to považoval za davovou psychózu, za davové šílenství, za šarlatánství, za podvod. Vždy jsem to spojoval s různými sektami, v lepším případě s novými, netradičními náboženstvími. Problém jsem měl s katolíky, už vůbec jsem si to nedokázal představit u evangelíků. Třeba zprávy o uzdraveních například v Lurdech či jinde jsem bral s rezervou. Ano, v Novém zákoně apoštolové a další učedníci uzdravovali, setkáváme se s tím i u mnohých světců, ale já to vždy bral silně racionálně a už vůbec jsem si nepřipouštěl, že by tomu tak mohlo být i nyní, v naší době. Až do letošního srpna. Tak, jako Ježíš řekl Tomášovi: „Že jsi mě viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“ (Jan 20;29), tak také já, stejně jako Tomáš, až jsem uviděl, či spíše okusil, tak teprve jsem uvěřil. Stalo se totiž z mého pohledu něco úžasného, lidským rozumem stěží pochopitelného. Ačkoliv jsem tomu nevěřil, byl jsem uzdraven. Na jak dlouho nevím. I kdyby to za pár okamžiků mělo pominout, musím chválit Pána, protože to trvá už 110 dní.
„Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý …“ říká žalmista (Ž 34,9a).
A na jiném místě volá: „Dobrořeč má duše, Hospodinu, … On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje,“ (Ž 103, 1a, 3).
Aleluja!
[1] Modlitba v jazycích – zvláštní způsob modlitby, kdy modlící se vypadá pro neznalého jako v transu, vydává ze sebe zdánlivě nesouvislé nic neříkající zvuky. Zvláštností je, že lidé, kteří mají tuto modlitební schopnost, rozumí takové modlitbě, i kdyby neznali jazyk, kterým se ten druhý modlí. Čech tak může rozumět modlitbě třeba Inda, Thajce či Skandinávce a naopak. Je to jakási „vysoká škola modlitby.“ Srov. (Ř 8,26 ; 1Kor 14,4-17 ; Ef 6,18 ; Žid 1,20)
Úvod k přednášce na téma "Uzdravuje Bůh i dnes?" přednesené v rámci kurzů ALFA ve Veselí nad Moravou.
