Největší vítězství Ďábla?

Údajně největším vítězstvím Ďábla je skutečnost, že téměř nikdo už v něj nevěří. Ďábel není. Ďábel neexistuje. Ďábel navenek popírá sám sebe. Nikdo se Ďábla nebojí. Proto též víra v Boha se stává něčím nepatřičným. Něčím, co se nenosí, co není „IN“, co není „COOL“. Mnozí z nás, ať si to přiznáme, či nikoliv, tak sloužíme jedinému pánu, Ďáblu.

„Zase jeden blouznivec, který věří v rohaté čerty a ďábly s kopytem a koňskou oháňkou, který v dnešní moderní době si zaslouží pouze soucit“, řekne si v tuto chvíli vážený čtenář. Pokud by se problém zúžil pouze na tyto, takříkajíc viditelné aspekty, dalo by se s tímto názorem souhlasit. Ano, středověké představy ďábla, resp. čerta s rohy a kopyty působí zcela jistě pohádkově. Projevuje se v nich však vliv antického myšlení, které spolu s židovstvím a křesťanstvím spoluvytvářelo evropskou kulturu.  V antické mytologii byli takto zobrazováni Satyrové, kteří na středověkého, převážně nevzdělaného člověka, museli působit přinejmenším zvláštně.

Nicméně, vraťme se k existenci Ďábla[1] jako takového, bez ohledu na jeho zobrazování. Pokud přijmeme hypotézu, že neexistuje zosobněné Zlo, tedy Ďábel, neexistuje ani jeho protějšek, Bůh. Tady hned musím připomenout, že při této argumentaci nesmíme zapomínat na to, že Ďábel není rovnocenným protipólem Boha, tedy nějakou Bytostí, která by s Ním „zápasila“ o vládu nad Světem. To by z teologického hlediska byl tzv. dualismus a zcela by popíral jak křesťanství, tak i židovství. Ostatně ani islám se s dualismem neztotožňuje.  Žádné z těchto náboženství, žádná církev, snad s vyjímkou některých "moderních" církví a sekt, nepřikládá Ďáblu stejnou pozici jako Bohu. Ďábel není  druhou stranou téže mince. Ďábel, který stejně jako Člověk, byl stvořený Bohem, je pouhý padlý anděl, který se ve své pýše postavil proti Bohu. Poněkud jinak je to s Člověkem, který byl Ďáblem „pouze“ sveden, a proto mu Bůh „dal šanci na spasení“, jak je uvedeno v prótoevangeliu. [2]

Od nástupu osvícenství je velkou módou stavět nad Boha duchovní hodnoty, pomocí nichž Člověk může ovládnout Svět. Nikterak si nepřipouštíme, že největší duchovní hodnoty přitom plynou především od Boha. Krize společnosti, nemám tím na mysli pouze současnost, poněvadž tyto krize se ve stále kratších časových intervalech opakují, jsou především krizí duchovních hodnot, které, ať se to komu líbí či nikoliv, plynou z křesťanství a židovství. S krizí duchovní jde ruku v ruce krize morální a ekonomická, která se zdánlivě může odrážet ode dna bez ohledu na trvající krizi duchovních hodnot. O to větší bývají recese následující. Pokud někdo tvrdí, že ekonomická krize není důsledkem krize hodnot, pak se dopouští hlubokého omylu.

Samozřejmě, duchovní hodnoty mohou být různé, nezávislé na nějakém náboženství. Takové duchovní hodnoty, jak jejich tvůrci a propagátoři rádi zdůrazňují, pak odhalují skutečnou tvář náboženského tmářství a vedou lidstvo vstříc ke světlým zítřkům. Velmi neochotně si přiznáváme, pokud vůbec, že tyto volnomyšlenkářské duchovní hodnoty vedly ve svém důsledku k nejhorším genocidám a společenským katastrofám v dějinách lidstva a ke vzniku těch nejzrůdnějších ideologií, nacismu a komunismu. Samozřejmě, ve jménu světlých zítřků, v boji proti náboženskému tmářství.

Ne nadarmo se v době nedávno minulé například při výuce dialektického materialismu, nebo jak jsme s oblibou říkali „diamatu“, kladl tak obrovský důraz na boj proti Bohu. Proti komu nebo proti čemu takové úsilí? Když něco neexistuje, přece proti tomu nemá smysl bojovat. Tak soudruzi svým úsilím dokázat neexistenci Boha, a tedy i Ďábla, dokazovali pravý opak. „Prý i ďáblové věří v Boha a o jeho existenci nepochybují. Ale ono je tomu jinak. Ďáblové v Boží existenci věřit nemusí, ti o ní vědí s naprostou jistotou. Tato jistota se od víry liší a tak si ji ďáblové nemohou přičítat ke svým zásluhám či přednostem."[3] Materialistické úsilí o deteizaci Boha tak dostává novou dimenzi. Jak jsem uvedl na začátku: Ďábel není. Ďábel neexistuje. Ďábel navenek popírá sám sebe. Proto se ho nikdo nebojí. Proto se také víra v Boha se stává něčím nepatřičným, co se nenosí, co není „IN“, co není „cool“. Proto také téměř všichni, ať si to přiznáme, či nikoliv, sloužíme jedinému pánu, Ďáblu.

Nedávné vánoce byly obrovskou příležitostí k zamyšlení se nad těmito otázkami. Rudý Ďábel komunistické ideologie se stáhl do ústraní již před více než dvaceti lety. Alespoň navenek. Přitom na každém rohu, při každé příležitosti vystrkuje růžky. Třeba pod rouškou nespravedlivého ocenění lékařů uvádí naši společnost do krize, která může být ještě hlubší a s horšími následky, než stěží překonaná krize ekonomická. Socialistické odbory ukazují jasně, komu slouží a z koho vznikly.

Jiný, daleko rafinovanější černý Ďábel konzumizmu v nás dusí sebemenší snahu vymanit se z konzumistického pojetí života. I lidé nevěřící jsou spotřebitelsko–požitkářským pojetím vánoc zhnuseni a otráveni, a podvědomě cítí, že se děje něco nepatřičného. Tak se ozývají názory, že vánoce by se měly zrušit, protože to už dávno nejsou svátky klidu a pokoje. Tím by se zrušily svátky narození příchodu Spasitele. Když by nebyly vánoce, velmi snadno by následovaly velikonoce, které jsou vyvrcholením plánu Boží Spásy a tedy naplněním prótoevangelia. Také na velikonoce, byť v menším rozsahu se proto opakuje konzumistický humbuk a potlačuje se tak pravá podstata velikonoc. Kdyby se toto podařilo, Ďábel by slavil své vítězství. Opravdu by zvítězil? Může Něco zvítězit nad svým Stvořitelem?

Církev a tedy křesťanství, jsou tady již dva tisíce let. Současný stav společnosti je pouze dílčím a každopádně jen přechodným, ve skutečnosti fiktivním úspěchem Zla, tedy Ďábla. Jakožto Bohem stvořený, nikdy nad svým Stvořitelem nemůže zvítězit. Byť je dávno po vánocích, dovolím si připomenout jeden z jejich současných symbolů, oblíbené Betlémy. Jejich tvůrce, svatý František z Asisi, žil v době velmi podobné té naší. Třinácté století bylo na jedné straně poznamenáno poživačným a bezobsažným životem bohatých, na straně druhé velkou materiální bídou chudých. A nad tím vším se vznášela hluboká bída morální, která se nevyhnula ani osobám duchovním, včetně papeže Inocence III. Zcela přirozeně, jako reakce na bezobsažný, z dnešního pohledu konzumistický životní styl, začaly vznikat žebravé řády, z nichž jeden založil právě svatý František.

Podobně i dnes, stejně jako v době Františkově, není v módě, hovořit veřejně o Ďáblu, to jsem uvedl již na začátku. Dokonce ani kněží v mnoha případech nejsou tomuto tématu, resp. těmto formulacím nakloněni. O Ďáblu se při bohoslužbách obvykle hovoří pouze v souvislosti s liturgickými texty. Jinak se o něm cudně (já bych však řekl, že velmi necudně) mlčí. Kdo takto činí veřejně, jeví se hloupým, nevzdělaným či zaostalým. Proto já jsem hloupý, nevzdělaný i zaostalý současně. Nevím jak vy, ctění čtenáři, JÁ JSEM NA TO HRDÝ!

[1] Pokud používám u některých podstatných jmen, resp. zájmen velká písmena, činím tak z hlediska Božího Stvoření. Ve stejné dimenzi chápu slovo „Člověk“, tedy lidstvo jako takové, nikoliv lidského jedince.

[2] Gn 3,15

[3] DURYCH, V.: LUTHER A „OBECNÁ“ EPIŠTOLA. http://katolickacesta.wordpress.com/2010/05/29/luther-a-%E2%80%9Eobecna%E2%80%9C-epistola/