Tak tu sedím, doušek červeného tramínu ku půnebí tisknu a po jazyku válím a čekám na chvíli, kdy se svými bobánky k poslední večeři před maturitou sednu. Co jen jim říct? To je otázka. Tolik toho na srdci je a slov se nedostává. Snad slova modlitby za ta děcka skoro vlastní vyjádří to, co k nim cítím.
Tak tu sedím, doušek červeného tramínu ku půnebí tisknu a po jazyku válím a čekám na chvíli, kdy se svými bobánky k poslední večeři před maturitou sednu. Co jen jim říct? To je otázka. Tolik toho na srdci je a slov se přitom nedostává. Snad slova modlitby za ta děcka skoro vlastní vyjádří vše, co momentálně cítím.
Pane, děkuji Ti za ně. Děkuji, žes mi je dal. Děkuji, že jsem je dovedl až k této chvíli, kdy jim rozdám poslední vysvědčení a pak s nimi zasednu k bohatě prostřené tabuli poslední večeře, aby se z nich za pár dnů stali maturanti.
Děkuji, Pane, za všechno, co jsem s nimi prožil. Když jsem se měl stát jejich třídním, nechtěl jsem je. Odpusť mi to, prosím, Pane. Učil jsem je už tři roky a tak jsem věděl, že to s nimi nebude vůbec snadné. Nebylo. Byla to zvláštní třída, strašně těžko se v ní učilo. Strašně těžko bylo v ní být třídním. Když jsem si po čase postěžoval jednomu kolegovi, řekl mi, že to s nimi neumím, že je to třída individualit, třída osobností.
Ano, Pane, nechals mne vést třídu skutečných osobností, ale to jsem poznal až časem. Mezitím jsem na poradách i mimo ně slýchal mnohé stížnosti. Ano, i já si stěžoval. Odpusť mi, Pane, že jsem je nedokázal chápat. Přesto jaksi podvědomě jsem se je snažil hájit, ani jsem nevěděl proč. Byl jsem jejich třídní. Někdy tatíček třídní, častěji však tříďas nebo dokonce krkavčí otec. Tak jsem to mnohdy sám cítil, tak to mnohdy cítila i ta děcka. Jenže byla to MOJE děcka, byla to MOJE třída. Proto jsem je musel hájit, i když jsem si kolikrát z hloubi duše přál, abych se jich zbavil. Odpusť mi to, Pane. Ale snad i právě proto jsem pocítil hluboké zadostiučinění, když po nějakém čase týž kolega, jenž mne poučil o osobnostech v mé třídě, začal si na ně také stěžovat. Když říkal, že se v té třídě nedá dobře učit. Během času mi to opakoval mnohokrát a já si jenom v duchu zlomyslně říkal: „Pane kolego, nevíte, že učíte třídu osobností?“
Prosím o odpuštění, Pane, a zároveň Ti děkuji. Dals mi třídu, o které jsem nejednou prohlásil, že se jí rád zbavím. Dokonce jsem to řekl i jim samým. Bylo to docela nedávno, kdy už, řečeno vojenskou terminologií, dostřihávali metr. Stydím se za to, Pane. Zároveň jsem však říkal, že je to třída, na kterou se nedá zapomenout, a za to z hloubi duše děkuji. Jsou to skutečně výrazné individuality, skutečné osobnosti. Dokážou se domluvit, dokážou zorganizovat prakticky cokoliv. Ani jeden výlet jsem neorganizoval já. Vše zařídili oni. Všechny výlety byly na vysoké úrovni. Obzvláště ten poslední v Praze. Stužkovací večírek byl nádherný a já jim děkuji, že jsem je na něm mohl ostužkovat. Děkuji Ti za to, Pane. Děkuji vám za to, děcka moje, takřka vlastní.
Když jsem slavil své životní jubileum, dokázali mi uspořádat nádherné ovace a nakonec mne pozvali i s manželkou do vinárny. Večírek na mou počest! Potom mnozí z nich byli i na děkovné mši svaté. Moc a moc za to děkuji, Pane.
Jsou to nádherní mladí lidé. Jedni z nejlepších, jaké jsem kdy poznal. Moc a moc děkuji, že jsem je mohl poslední tři roky nějakým způsobem, mnohdy i nedokonalým, vést.
Příští týden jim začíná maturitní maratón. Dej, Pane, ať všichni úspěšně projdou touto první velkou životní zkouškou. Ať všichni v prvním červnovém týdnu stanou ve Sněmovním sále arcibiskupského zámku a převezmou tam maturitní vysvědčení. Strašně moc si to přeji, a velice jim věřím.
Prosím za ně, Pane. Vyslyš mne, Pane.
Děkuji Ti, Pane!.
