V pondělí 19. srpna roku osmašedesátého jsme měli odjet na chmel. Zaúřadoval však drážní šotek. Ve zvláštním vlaku scházel jeden vagon, zrovna ten náš. Byli jsme pěkně naštvaní.
Druhý den do práce, jako učni jsme měli přes prázdniny praxi. Já měl odpolední. S kluky jsme šli po šichtě k Hanákovi na pivo (hospoda v Uherském Brodě - už neexistuje) a já jel domů až půlnočním vlakem. Když jsem něco po půl jedné v noci šel z vlaku, slyšel jsem nad sebou letící letadla. Bylo jich asi hodně, protože celou cestu, asi půldruhého kilometru, jsem slyšel jejich hučení. Moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Chtělo se mi spát. Sotva jsem usnul, tak se mi to zdálo, probudila mne maminka. Ono už bylo ráno, něco před pátou: "Vstávej, je válka. Rusové nás přepadli." A strašně přitom plakala.
„Proč zrovna Rusové, proč zrovna oni?“ neustále opakovala. „Oni nás přece osvobodili a teď tohle!“
Pak začala být pragmatická. Zažila 15. březen v devětatřicátém, když nás obsadili Němci, zažila 26. duben 1945, kdy naše městečko osvobodili Rumuni a Rusové, zažila únor v osmačtyřicátém. Poslala mne nakupovat. Sůl, cukr, mouka, rýže, kroupy. To vydrží, to se nezkazí. Pár týdnů vydržet a potom se to dá do pořádku. Tak to bylo pokaždé.
Jel jsem z obchodu, Rusové u nás ještě nebyli. Bylo právě osm ráno, v místním rozhlase bylo přímé vysílání z rádia. Vtom se ozvalo, že vysílání končí a spustila hymna. Lidé na ulici stáli a plakali a zpívali „Kde domov můj.“
Do práce jsem ten den nejel, ale druhý den maminka nekompromisně: „Válka neválka, flákat se nebudeš.“ Já sedl do vlaku a jel do fabriky. Zbytečně. Stávkovalo se proti okupaci. Další den mne maminka vyhnala znovu. To se už nestávkovalo. Náš mistr, velký Láďa, se před námi postavil, a se slzami v očích pronesl: „Hoši, to se nemělo stát. Nikdy na to nezapomeňte!“ Zvláštní. Byl to velmi tvrdý chlap a nikdo z nás si nedokázal představit, že by někdy plakal. Až tenkrát. Poprvé a naposledy.
Přišlo září, začal nový školní rok a velký Láďa nás honil jako nadmuté kozy a nic nám neodpustil. V červnu roku devětašedesátého nám skončil druhý ročník a my jako nastávající třeťáci nastoupili praxi ve skutečných provozech ve fabrice. Velkého Láďu jsme už nikdy neviděli, prý dal výpověď. Až o mnoho let později jsem se dověděl, že odchod z učiliště i z fabriky mu byl důrazně doporučen.
Na to se nedá zapomenout. A srdce bolí, když dnešní mladí nemají potuchy, co se tenkrát stalo.
Poznámka: Jiný mistr, dobrý kamarád velkého Ládi, ale také kovaný straník, ten mistroval dál. Potom se stal ředitelem učiliště, jako ředitel přežil i 17. listopad a učí tam stále, i když je mu už přes sedmdesát. Ono, soudruzi se neztratí.
