Křečku, Křečku!

Pane poslanče Křečku, nález senátu Ústavního soudu napadáte a komunistů v talárech se zastáváte.

Podle pana poslance Stanislava Křečka bylo pro soudce, ale i pro jiné příslušníky mocenské části komunistického režimu, členství v KSČ pouze racovní knížkou. Ano bylo, stejně jako pro mnoho jiných. Přesto zde byl určitý rozdíl.

Především je nutno mít na paměti, že v ČSSR bylo těsně před listopadem skoro 1,5 milionu členů strany. To je 10 % všech obyvatel, vč. kojenců a staříčků nad hrobem. Když k nim pripočítáme rodinné příslušníky, tak kolem pěti milionů obyvatel tehdejšího Československa bylo nějakým způsobem přímo spojeno s KSČ. Důvody pro vstup do strany byly různé. Některé současné argumentace jsou naivně úsměvné. Ať jsou však jakékoliv, každopádně svědčí o osobním selhání každého jednotlivce. To je možná jeden z důvodů, proč mají komunisté stále ještě takovou podporu. Pořád je zde obrovské množství lidí, kteří mají z té doby příslovečné máslo na hlavě a kteří se stydí k tomu přiznat. Nejenom veřejně, ale i sami vůči sobě. Možná i proto u nás neproběhla debolševizace, na rozdíl od sousedního Německa, kde denacizace byla dost důkladná - Němcům ovšem pomohli vítězní spojenci. Pak jakékoliv otření se o soudruhy je vydáváno za pošlapávání demokracie.

Každý, kdo byl členem KSČ, měl řadu povinností. Nejenom platit příspěvky. A samozřejmě, pro ty nejhorlivější a nejvěrnější zde byla odměna: členství v Lidových milicích, ozbrojené to falanze československých komunistů. Členství ve straně pro příslušníky mocenských struktur státu, t.j. v armádě, SNB a také justici bylo prakticky povinné a případní nestraníci, sloužící navenek jako zástěrka, byli velmi důkladně prověřeni. Stejně jako vojákům či esenbákům, když dal někdo rozkaz a oni jako správné zelené mozky ho vykonali, tak také soudcové posílali všechny režimu nepohodlnéodpůrce, skutečné i zdánlivé, za mříže, mnohdy i na poměrně dlouhou dobu, a v dobách malinko dřívějších i na šibenici.

Je mnoho pamětníků, kteří si vzpomínají na případ Pavla Wonky, kterého v dubnu roku osmaosmdesátého v komunistickém kriminále umlátili bachaři a do kterého jej poslal člen strany v taláru. Soudkyně, která nedokázala dostat Lojzíka Grebeníčka před soud, rovněž získala svůj diplom z milosti komunistů. Po Grebeníčkově smrti se pak stala místopředsedkyní okresního soudu (ó, jaká náhoda!) a nyní na soukromé vysoké škole učí právnický potěr.

Proto, na rozdíl od pana poslance Křečka, hluboce si vážím nálezu Ústavního soudu. A pokud se to panu poslanci Křečkovi nelíbí, tak ať!