Podle fejetonu spisovatele Jiřího Stránského ve čtvrteční MF DNES komunistický kontráš učí gymnazisty v Tachově o tom, že tajné služby si za totáče slušných lidí nevšímali. A dle všeho, za tímto komunistickým mluvkou stojí i ředitelka gymnázia.
Jiří Stránský, který byl do tachovského gymnázia pozván jako autor povídky, podle které Hynek Bočan natočil film Bumerang, se dověděl něco neuvěřitelného. Studenti byli dokonale informováni o předlistopadových poměrech osobou opravdu povolanou. Učitelem zeměpisu a základů společenských věd, bývalým příslušníkem vojenské kontrarozvědky a současným komunistou. Tajné služby si tenkrát slušných lidí nevšímaly, tvrdí tento bývalý kontráš.
Kdo to byl slušný člověk? Jednak to byli členové KSČ a jejich sympatizanti. Pozor, nebylo jich málo! V patnáctimilionovém Československu bylo v devětaosmdesátém přes milion členů strany! Připočteme-li k tomu rodinné příslušníky, bude to pěkné číslo. Dále za slušné lidi byla považována mlčící masa, která platila příspěvky ROH a tzv. známky solidarity, která se bez reptání účastnila prvomájových oslav a lampionových průvodů a uvědoměle chodila k volbám, aby vhodila do urny jednotnou kandidátku Národní fronty. Masa, která občas byla nespokojená, ale reptala pouze potichu, aby to nikdo neslyšel. Tedy slušným člověkem ve smyslu soudruha pedagoga tachovského gymnázia byla drtivá většina občanů socialistického Československa. Všichni soudruzi a hubudržkové, kteří se k tomu dnes prakticky nehlásí.
Mezi neslušné a tedy podezřelé patřila takzvaná pracující inteligence, tedy lidé vzdělaní. Dokonce i ti, kteří vlastnili rudou legitimaci, museli si daleko víc dávat pozor. Praktikující věřící byli pod silným dohledem, aniž to mnohdy tušili, protože byli potenciálními agenty Vatikánu. Kněží a řeholníci, tedy bývalí a tajní řeholníci, byli považováni za otevřené nepřátele a podle toho s nimi bylo zacházeno. Pan spisovatel Stránský jich v kriminále poznal dost. Jedině snad členové komunisty řízená Pacem in terris, tedy někteří s režimem kolaborující kněží byli trpěni. Ale za slušné nebyli považováni ani oni, poněvadž u flanďáka soudruh nikdy neví. Neslušnými byli také všichni, kdo se opovážili vyslovit svůj názor, který byl v nesouladu s politikou strany. Neslušnými byli beatnici a jazzmani, protože importem imperialistické miziky rozvraceli republiku. Tak by se dalo pokračovat. Bohužel, většina neslušných však poslušně chodila házet kandidáty NF do uren. To však nezabránilo, aby se o ně tajné služby nezajímaly.
Kdo byli tzv. kontráši, k nimž soudruh profesor patřil, ví každý, kdo za komoušů sloužil na vojně. U každého vojenského útvaru nějaký byl. Byli naprosto nenápadní, vojáci je vídali velice zřídka, někteří je za celou vojnu nespatřili. Všichni však o jejich existenci věděli, všichni se jich strašně báli.
A takový člověk učí dnešní mládež?! Mládež, která tehdejší poměry nezažila, protože ještě nebyla na světě?! Fuj, a ještě jednou fuj! Tento soudruh dokonce učí základy společenských věd. Má tedy prakticky neomezený prostor pro hlásání zločinné komunistické demagogie. Co z těch mladých bude? Jaké budou vyznávat hodnoty? To je nasnadě. Bude to třídní nenávist a třídní boj. Budou z nich mladí a nadšení soudruzi. Teď si to asi nepřipouštějí, ale v jejich podvědomí je toto jedovaté býlí už zaseto komunistickým rozsévačem, tachovským soudruhem profesorem.
Bývalý mukl Jiří Stránský tomuto pedagogovi po studentech vzkázal, že je vůl a že lže a že bude rád, když ho za to zažaluje. Vzkaz spisovatele Stránského je opravdu žalovatelný. Těžko bych našel vola, kterého by ponechalo klidným srovnání s komunistou. Voli jsou totiž užiteční tvorové.
Každá ryba smrdí od hlavy. Za personální obsazení pedagogického sboru zodpovídá ředitel školy. V tomto případě se jedná o ředitelku, která je pravděpodobně, jak se dá usoudit z fejetonu, názorově blízká svému podřízenému. Je totiž těžko uvěřitelné, že by nevěděla o svinstvu, které tento člověk přednáší na gymnáziu, ve kterém je ředitelkou. Takže s tím více či méně souhlasí. Svůj postoj také dala najevo ve chvíli, když Jiří Stránský kolem ní procházel. Místo rozloučení se k němu otočila, jak bych to napsal slušně, svým pozadím. Gesto velmi výmluvné!
Musím se před Jiřím Stránským hluboce sklonit, že zachoval svou noblesu a pouze o tom napsal. Já, jako pedagog, bych soudružku ředitelku do toho pozadí pořádně nakopnul. Bylo by to možná nepedagogické, ale účinné.
A propos: Je mi z Vás smutno, soudružko ředitelko. Do tachovského gymnázia bych své dítě nedal.
