Každou hodinu aspoň jeden úsměv

"Alespoň jeden úsměv denně." Těmito slovy jsem zahájil nový školní rok ve své třídě. V dalších dnech jsem tuto  větu zopakoval ve všech třídách, v nichž učím.

Když jsem k tomu dodal, že tak to hlásá knížepán Schwarzenberg s panem Kalouskem, studenti vždy zpozorněli a vzápětí se rozesmáli. Očekávali ode mne nějakou politickou agitku ve prospěch TOP 09. Nicméně z dalších slov pochopili, že v tomto je zklamu. "Jeden úsměv denně nestačí. To bych se zasmál jen na někoho v jedné třídě třeba hned po ránu a v ostatních třídách bych se po zbytek dne pouze  mračil. Proto vyhlašuji zásadu, že úsměv ne jednou denně, ale nejméně jednou v každé hodině. Ostatně, i ty pětky se mohou dávat s úsměvem." Následoval hurónský smích.

Uplynul týden a já se po celou dobu snažím dodržet to, co jsem proklamoval. Není to jednoduché, ale jde to. Velmi často i napětí, která při výuce občas nastanou, jakoby zmizela v důsledku pověstného mávnutí nějakého kouzelného proutku. Bez proutku, stačí se jen zasmát, něco prohodit a ledy se kupodivu prolomí. Děcka se diví, kde beru tu energii. Divím se i já sám. Ale pouze do okamžiku, než se večer svalím do křesla. V tom okamžiku je po úsměvu a celý prožitý den na mne dolehne jako mnohatunový balvan. Zavřu oči a snažím se na nic nemyslet. Přitom popíjím silné kafe, pěkně horké, studeného na krásu mám dost přes den ve škole. Za pár okamžiků, obvykle si nedokážu uvědomit, zda to bylo pouhých několik sekund či několik desítek minut, pocítím zvláštní úlevu, že si dovolím vydechnout: "Přece jen to byl krásný den." A opět se usmívám.

Se znovu nalezeným úsměvem zapínám televizní zpravodajství. Dopouštím se tím asi největší chyby toho dne. Reportáž ze zasedání poslanecké sněmovny rozhodně není k smíchu. Občany zvolená elita národa, naši zákonodárci, před kamerami dávají zářný příklad vybraného chování. Nekonečná řada invektiv, vzájemného osočování, pomlouvání a občas také nevybíravých výrazů a gest. Říká se, sprostý jako dlaždič. Znám několik dlaždičů a pomocných dělníků - sám jsem kdysi byl jedním z nich. S úctou se před nimi musím sklonit. Jejich slovník se nedá s tím poslaneckým srovnat. A navíc těžce a poctivě pracují.

Je to takový problém, aby se i naši zákonodárci usmívali? Aby se chovali slušně, aby měli úctu jeden k druhému? Být slušný k protivníkovi neznamená, že s ním musím ve všem souhlasit nebo že se mu budu podbízet. V Novém Zákoně stojí "Miluj i své nepřátele". Tím je řečeno, že v nich budu vidět lidi. Stejně, jako budu čekat, že člověka budou vidět oni ve mně. Klidně se ve svých sporech mohou na sebe usmívat. Úsměv neubere sporu na razanci. Jen diskutující se budou chovat jako grandi. Já jsem děckám ve škole řekl, že i pětky se mohou dávat s úsměvem. Když to jinak nejde, i poslat toho druhého někam do pryč se dá s úsměvem a přitom to nemusí nikoho urazit. Ani se nemusí zacházet až do absurdit, jako například: "Polibte mi p...., pane kolego!" "Ó, vy lichotníku! Vy mě také."

Při této představě jsem se opět rozesmál. Sledovat jednání poslanců nebylo k smíchu, ale k pláči. Jenže oni mi za pláč nestojí. Se smíchem jsem vypnul televizi, zavolal svou fenku německého ovčáka a šel se s ní proběhnout. Venku u lesa jsme se vyřádili, já jsem se opět smál a v duchu se těšil na děcka ve škole. Na rozhádanou elitu národa jsem si po zbytek večera už nevzpomněl. Vlastně nebylo na co.

Ráno začnu zase s úsměvem.