Být lékařem, to není pouze zaměstnání. Je to povolání, či spíše poslání, před nímž se každý musí sklonit. O to hrůznější je potom postoj některých neonatologů k odloženým dětem.
Za čtyři dny se má v Plzni zprovoznit další babybox. Tato zařízení, na jejichž počátku stál a doposud je zaštiťuje novinář a spisovatel Ludvík Hess, za pár let své existence zachránila jedenačtyřicet dětských životů a širokou veřejností jsou vnímána velmi kladně. Finanční náklady na provoz v rozpočtu nemocnic dle všeho nehrají příliš velkou roli, a pokud bychom si položili otázku, kolik stojí jeden lidský život, pak peníze nemohou hrát roli žádnou.
V penězích problém tedy není. Problém stojí tam, kde by to nikdo nečekal. U novorozeneckých lékařů, jejichž primární povinností je péče o právě narozené děti. Tito tzv. lékaři, jak se zdá, zapomněli na přísahu, kterou skládali při promoci. V ní se mimo jiné praví, že „…lékařské úkony budu konat v zájmu a ve prospěch nemocného …“. Lékař, který se zaměří na péči o novorozence, tuto přísahu musí obzvlášť dodržet, neboť jinak se krutým způsobem zpronevěří svému poslání. Co je hodno většího obdivu a větší péče, nežli právě narozený tvoreček?!
Přesto se najdou ojedinělé bytosti v bílých pláštích – lidmi či dokonce lékaři se mi je nechce nazvat – kteří pod banální záminkou odmítají poskytnout potřebnou péči miminku, kterého se jeho matka z nějakého důvodu vzdala. Ať je ten důvod jakýkoli, učinila to způsobem, který děťátku nejméně ublíží. Potom přijde kruté rozčarování. Ten, jehož svatou povinností je postarat se o tohoto tvorečka, ten toto odmítne. Je takový tvor ještě člověkem? Je to ještě lékař?
Proto postoj primáře novorozeneckého oddělení Fakultní nemocnice v Plzni či primáře dětského oddělení Mulačovy nemocnice ve stejném městě mne hluboce pobouřil. Pokud bych byl ředitelem příslušné nemocnice, takový tzv. lékař by na hodinu letěl. Nejen z primariátu, ale rovnou na úřad práce. Poněvadž se domnívám, že odmítnout pomoc novorozenci není vůbec humánní, ale zrůdné. Nebo se mýlím?
