Před chvíli jsem si přečetl blog Jana Hofmanna „Jan Palach: Sebevrah, který mě neoslovuje.“ Je mi líto, ale něco tak debilního si snad nezaslouží komentáře. Ale budiž. Jako pamětník se vyjádřím.
Bylo mi sedmnáct, když to Honza Palach udělal. Nikdy nezapomenu, jak mne maminka 21. srpna v pět ráno probudila a jak plakala, že je válka, že nás Rusové přepadli. Nikdy nezapomenu, jak jsme pak slzeli u rádia a poslouchali Dubčeka, který přijel z Moskvy, a vzápětí jsme bez dechu naslouchali Ludvíku Svobodovi, který po návratu z Moskvy nás všechny nabádal ke klidu. To jsme netušili, že, s vyjímkou Františka Kriegla, který se tam postavil na zadní, všechny tyto idoly nás v Moskvě zradily. Svoboda i Dubček. Že je nakonec soudruzi dali k ledu, to je věc druhá. Již na podzim 68 se mnoho lidí začalo smiřovat s myšlenkou, že "dočasný pobyt" vojsk Varšavské smlouvy je správný. A do toho se v lednu 69 objeví zoufalý čin Jana Palacha. Zoufalý? Ne a ne a stokrát ne! Palachovi se znovu podařilo, byť na krátký čas, vyburcovat český, moravský i slovenský národ znovu upadající do letargické podřízenosti. Pohřeb Jana Palacha byl manifestací vzdoru proti rudým okupantům. Komouši a jejich chlebodárci v Moskvě si byli velmi dobře vědomi, jaký význam má tento "zoufalý" čin jednotlivce. Ani po smrti mu nedali pokoj a dělali všechno možné, aby se jeho hrob nestal poutním místem protikomunistického vzdoru.
Študáci v novodobých dějinách naší země byli vždy v čele vzdoru proti zvůli tyranie. Študáci se nechali rozstřílet na barikádách Windischgrätzem, študáci se postavili proti okupantské zvůli v devětatřicátém, študáci se postavili za prezidenta Beneše proti Gottwaldovi v osmačtyřicátém a byli nebezpečím i pro rudé okupanty v osmašedesátém a Palach se stal jejich skutečnou, nikoliv jen symbolickou pochodní, bez študáků by nebylo listopadu 89. Bez študáků všech úrovní, tedy vysokoškoláků, středoškoláků a také učňů.
Na Palachův pohřeb ze škol a učilišť odjížděly delegace, do nichž byli vybíráni jen ti nejlepší, aby se jim dostalo cti vzdát úctu českému Donu Quiotovi. Mnozí z tohoto výkvětu národa na to později doplatili, včetně jejich učitelů. Ano, jeli vzdát poslední poctu českému Donu Quiotovi. Jan Palach, stejně jako snílek z kraje La Mancha nebyl blázen. Oba to byli lidé, kteří pro ideály lidství neváhali dát všanc to největší, tedy svůj život.
Po desítkách let se pak objeví cucáci (tím nemyslím pouze autora dotčeného blogu), kteří tehdy nebyli na světě a plodí moudra o něčem, co nedokážou pochopit. Je mi jich líto, protože i za ně Honza Palach přinesl svou obrovskou oběť. Jenže oni to ve svých mozečcích nedokážou pochopit.
Ještě jedna poznámka. Dotyčný pisálek píše, že sebevražda je nejtěžším zločinem a Palach svým činem nabádal mladé k dalším takovým zločinům. Z uvedeného se mi jeví, že dotyčný naráží na učení Církve, zakazující sebevraždu. Ano, sebevrahové se pohřbívali za hřbitovní zdí v neposvěcené zemi. Jenže II. vatikánský koncil změnil pohled na sebevraždu, protože pouze Bůh může posoudit, zda takový čin je zločinem proti Bohu, tedy zločinem nejtěžším. Nikdo z lidí takový skutek nemůže absolutně správně posoudit. Navíc tvrdit, že Palach tak nabádal k dalším sebevraždám, svědčí nejen o duševní, ale především duchovní úrovni pisatele.
Odpusťte, vážení, starému dědkovi, že se tak rozhorlil, ale já nemohu jinak. Už pro nic jiného, než pro to, že lid študácký je mi nade všecko. A Jan Palach i po letech k lidu študáckému patří.
