Drahý otče Josefe

dostalo se mi pocty, abych se s Vámi rozloučil. Je to pro mne čest a zároveň také bolest, poněvadž další setkání s Vámi na tomto světě už nebude.

Příští měsíc by tomu bylo právě deset let, co jsme Vás v tomto kostele přivítali jako nového faráře. Byli jsme ve velkém očekávání, jaký budete. Mnohým jste se hned zalíbil, jiní zase byli ve svých soudech opatrnější, to vše je normální a přirozené. Hned zpočátku jste se ukázal jako člověk, který se snaží co nejvíce poznat lidi ve své nové farnosti, který chce poznat, jak to tady chodí. Nic jste razantně neměnil, pozvolna jste navázal na svého předchůdce. Hned zpočátku Vás čekalo dokončení sanačních oprav kostela. Velmi brzy jste přičinil o opravu fary, která už to potřebovala. Také jste nezůstal stranou dění ve farnosti. Ve Véskách se staly samozřejmostí mše svaté u kapličky svaté Anny a hodové mše na témže místě. Myslivci si zase zvykli na mše svaté u kapličky svatého Huberta. V Sadech, samozřejmě, opět poutní slavnosti, tedy hody, a jak jinak, venku vedle kostela, aby se mohlo účastnit co nevíce lidí. První svaté přijímání, to vždy bývala událost, které jste se věnoval celým svým srdcem. Za Vaší podpory se stalo pravidlem tzv. zpívání na schodech místních vinařů.

Velmi brzy po svém příchodu jste přišel s myšlenkou uspořádat mši svatou na Sadské výšině, nebo jak se odedávna říká Na Špitálkách, u hrobu svatého Metoděje. Měl jste velké obavy, zda tam vůbec někdo přijde, ale potom jste byl plný radosti, když se zúčastnili nejenom farníci, ale že přišli věřící ze širokého okolí. Dnes je z toho nová tradice, která neušla pozornosti ani otce arcibiskupa, který zde tuto mši svatou s Vámi odsloužil právě loni, aniž by kdo tenkrát tušil, že pro Vás, drahý otče Josefe, to bude naposledy.

Hodně by se toho dalo o Vás povědět. Byl jste, navzdory menší postavě, naprosto nepřehlédnutelný. Všichni jsme si zvykli, že jste každému naslouchal, že jste se snažil každému vyhovět. Tak se postupně stalo, že jsme si ani neuvědomovali, že to není vždy možné, že i Vy sám musíte plnit především povinnosti kněze a proto nemůžete vždy každému a za každých okolností vyhovět. Toto jsme vždy dobře nechápali, proto jsme mnohdy byli na Vás mrzutí a je to škoda.

Snažil jste se o osobní přístup ke každému, s kým jste přišel do styku, vše jste se snažil řešit s úsměvem, i když Vám mnohdy do smíchu nebylo. Nemohu zapomenout třeba na zkoušky pěveckého sboru, kdy jste přicházíval mezi nás, a byť jste byl třeba velmi unaven, vždy jste prohodil aspoň pár slov doprovázených neodmyslitelným úsměvem. Velmi rád jste se zastavoval za dětmi při zkoušce scholy. Chodil jste mezi děti do malého spolča a posléze každý měsíc byla jedna nedělní mše svatá pro děti za aktivní účasti právě místního malého spolča.

Rád bych ještě řekl něco osobního. Každoročně, od svého příchodu, jste mi před velikonocemi říkal, abych se naučil zpívat Exultet, kdybyste náhodou měl problém s hlasem. Každoročně jsem se to naučil a nikdy nezazpíval. Letos se to opakovalo s malým rozdílem, že jste mi řekl, že Velikonoční chvalozpěv si určitě nezazpíváte. Když jsme se před Vaším odchodem do nemocnice loučili, popřál jsem Vám brzké uzdravení. Jen jste se na mne podíval, a se svým neodmyslitelným úsměvem jste tiše řekl, že to už není tak důležité. Na tváři úsměv, ale oči smutné. Pochopil jsem, co jste tím chtěl naznačit a bylo mi těžko.

Otče Josefe, odpusťte, prosím, nám všem, že jsme Vás mnohdy nechápali, odpusťte, pokud jsme Vám kdy ublížili. Budeme na Vás vzpomínat.

Requiesccat in pace!

Předneseno dne 3. června 2017 v kostele Narození Panny Marie v Uherském Hradišti – Sadech při pohřbu P. Mgr. Josefa Josefíka.