Oba sloužili těm nejzrůdnějším ideologiím. László Csatáry byl velitelem maďarské policie v košickém ghetu, Alois Grebeníček zase vyšetřovatelem STB. Zatímco první posílal obyvatele košického gheta do termálních lázní v Auschwitz-Birkenau, ze kterých už nebylo návratu, ten druhý svým svěřencům ordinoval elektroterapii, která si údajně nezadala s terapiemi na gestapu.
Po ukončení svých aktivit v policejních službách oba žili celkem v pohodě. Csatáry si v Kanadě lebedil jako obchodník s uměním. Když to tam na něj prasklo, po anglicku zmizel. Kam jinam, než domů, do Maďarska. Ostatně, na stará kolena se každému stýská po domově. Čas je milosrdný a doma všichni na prohřešky jeho mládí určitě zapomněli. Potrhlé Wiesenthalovce, kteří jej vypudili z Kanady, určitě nenapadne hledat jej v otčině.
Grebeníček se měl ještě líp. Po odchodu od SNB byl kontrolorem ministerstva státní kontroly, tajemník MNV a téměř celé čtvrtstoletí předsedou JZD. Nakonec ještě v důchodu buzeroval občany jako „šedý mor“, tedy IVP (inspektor veřejného pořádku – nosili šedé stejnokroje).
Oba si mysleli, že to do smrti mají dobré. Nicméně Grebeníček se přepočítal. Vlastně ani ne. Po listopadu se mu nějací nespokojenci, kteří nebyli s jeho terapiemi spokojeni, pokoušeli otravovat život. Dokonce měl jít před soud. Jenže jim to nevyšlo. Přestože mnohokrát dostal soudní obsílku, k přelíčení se nikdy nedostavil. Údajně ze zdravotních důvodů. Chudák starý! Jako kdyby on se někdy zajímal o zdraví těch, které měl v prádle! Když hrozilo, že bude předveden, změnil adresu. Přestěhoval se do špitálu. Když se soudkyně dohodla s vedením nemocnice o provedení hlavního líčení v nemocnici, byl pár minut před zahájením propuštěn. Zdravotní stav se zlepšil, proto pobyt ve špitálu nebyl nutný. A tak se to opakovalo, až zemřel.
Csatáryho v Budapešti přece jen letos na jaře vyšťourali. Samozřejmě, tamní prokurátorka okamžitě zahájila stíhání proti neznámému pachateli. Jak jinak, vždyť se musí shromáždit důkazy, či dokonce předvolat postižené židy. Údajně z těch patnácti tisíc jich šest stovek přežilo. A kdy začne proces? Kdož ví, možná se toho pán velkomožný ani nedožije. Stejně jako soudruh vyšetřovatel se toho nedožil.
Jenže co čert nechtěl. Na co nestačila maďarská policie, na to stačili britští novináři, kteří si tuto neděli k Csatárymu zašli na kafe. Ten se s nimi však nebavil, ani kafe jim nenabídl, nezdvořák. Maďarským policajtům tedy nezbylo, než si pro svého exkolegu zajít. Bohužel, přišli s křížkem po funuse.
Otázkou je, co z toho představitelé maďarské ruky zákona budou mít. Pokud by to mělo dopadnout jako u nás, tak mohou být klidní. Soudkyně-nesoudkyně, bývalá členka KSČ, která nedokázala estébáka Grebeníčka dostat před soud, byla krátce po jeho smrti krutě potrestána. Povýšila na místopředsedkyni okresního soudu. Co na tom, že po několika letech pro neschopnost musela pověsit talár na hřebík.
Jsem velmi zvědav, zda Maďaři dokážou svého zločince dostat před soud. Není totiž podstatné, že je to stařeček nad hrobem a do vězení pro svůj věk stěží půjde. Důležité je ukázat, že ani po mnoha desetiletích zločiny proti lidskosti nezůstanou bez trestu. Pokud to Maďaři dokážou, pak před nimi smekám. My jsme svou příležitost, jako už mnohokrát, promarnili.
