Do Topolánka si nekopnu

Mirka Topolánka vůbec nemám rád. Avšak ačkoliv mi často dokáže silně zvednout hladinu adrenalinu, přesto nemám z odchodu jeho vlády  žádnou radost.

Vítězství ODS v minulých volbách bylo projevem touhy voličů po změně. Oranžové období, poznamenané někdy více, jindy zase méně okázalým přátelstvím s příslušníky „rudé“ planety  Marsu, bylo pro řadu voličů dále neúnosné. Nicméně toto vítězství nebylo dostatečně velké, takže ani koalice se zbývajícími demokratickými parlamentními stranami nestačila na nic jiného, než na pouhou plichtu.           

Představitelé prohravší ČSSD a především pak její předseda Jiří Paroubek, se začali chovat jako vzdorovité dítě, kterému vzali jeho oblíbenou hračku. Hračku o to cennější, protože nastupující premiér se měl na krátký čas stát hlavou nejen nějaké středoevropské zemičky, ale hlavou celé Evropy. A to už za trochu jančení, dělání naschválů a vztekání se stojí. Když s kyselou tváří další vzdorovité děcko, tedy pan prezident, pověřil Mirka Topolánka sestavením nové vlády, stanovil si podmínku vzniku vlády většinové. Přestože věděl, nebo snad právě proto, že v případě plichty je to prakticky nemožné. Že se to nastupujícímu premiérovi nakonec povedlo, je hodné obdivu. Zvlášť, když od svého stranického předchůdce a stále ještě čestného předsedy Václava Klause nemohl očekávat nižádné pomoci, ba spíše naopak. Klaus Topolánkovi nikdy nedokázal odpustit jeho vlastní hlavu, tedy, z pohledu Klause, trestuhodnou neúctu a hluchotu k jeho názorům a stranickému diktátu. Tak vznikla opovrhovaná a zatracovaná vládní většina s pomocí přeběhlíků. Jak by vzniklou plichtu bez institutu přeběhlíků řešil Jiří Paroubek nebo dokonce sám Václav Klaus, neví snad ani oni sami.

Půl roku personálních tahanic a obstrukcí naší zemi neprospělo.  Ani na mezinárodní scéně, ani doma. Místo řešení aktuálních problémů se velká část energie vyplýtvala na žabomyší válku, vedenou ukřivděným děckem, tedy opoziční ČSSD. Již tenkrát si Česká republika zadělávala na problémy s očekávaným předsednictvím v EU. Je otázkou, zda v těchto nechutných tahanicích šlo Paroubkovým hochům, a také panu prezidentovi, o zájmy naší země, nebo jen o zájmy vlastní.

Václav Klaus se nedokázal přenést přes svůj stín a přiznat současnému vedení ODS právo dělat svou politiku i jinak, než si představuje on sám. Dvojkolejnost především v zahraniční politice, kdy Václav Klaus dopředu dělal vrásky na čele diplomatům při každém svém zahraničním vystoupení, dále snižovala věrohodnost ČR, jakožto budoucí předsedající země EU. V určitém okamžiku mu však Topolánkova ODS byla dobrá. Bez Mirka Topolánka a bez jeho beraní tvrdohlavosti, by Václav Klaus nemohl v prezidentských volbách podruhé uspět. Přestože po mnoha letech se díky Klausovi změnil postoj Hradu ke komunistům, tentokrát již s jejich podporou počítat nemohl. Po zvolení, když na další období měl své jisté a potřetí kandidovat stejně nemůže, postupně zpřetrhal všechny vazby, které ho poutaly se stranou, kterou kdysi zakládal.

Přes všechny nesnáze a překážky, se po převzetí evropského předsednictví velmi rychle ukázalo, že Mirek Topolánek se svým vládním týmem není zdaleka takové béčko, jak se v Evropě obávali a jak se v Česku tvrdilo. Tím více začala jančit oranžově-rudá opozice včetně Hradního pána. Vyvolání hlasování o nedůvěře vládě mnohým připadalo jako tisíckrát obehraný šlágr. Že vláda nakonec důvěru nedostala, překvapilo asi nejvíce Jiřího Paroubka a jeho hochy. Přesto tento výsledek nebyl zase tak nečekaný. Postoj Hradu a jeho vliv na část poslanců ODS a rozbroje u Bursíkových zelených tento výsledek více méně předznamenaly.

Hradní pán se najednou stal skutečnou hlavou státu a náležitě si tuto novou situaci začal vychutnávat. Jednou z prvních jeho reakcí bylo, že musí být vytvořena nová, dočasná vláda, která by přivedla zemi k předčasným volbám. Tady Mirek Topolánek asi udělal velkou chybu. V žádném případě neměl přistoupit na spoluúčast při vytváření nějaké loutkové vlády, nýbrž trvat na tom, že stávající vláda vydrží až do konce předsednictví EU. Navíc, přechodná vláda znamená předčasné volby, což není v souladu s Ústavou ČR. Urychlené schválení jednorázové změny Ústavy je de facto jejím porušením, či spíše jejím popřením. Ústava je, dle mého soudu, dokument, který by dlouhá desetiletí neměl být měněn, a když, tak jedině v případech, kdy se bude jednat o zásadní změny pro dostatečně dlouhé další období. Jakákoliv účelová změna Ústavy je tedy protiústavní. Proto si kladu otázku, jako již v poslední době mnohokrát. Žijeme ještě v právním státě, když si právo podle potřeby účelově upravujeme?

Premiér, dnes už vlastně expremiér Topolánek se měl postavit na zadní a necouvnout. Když si to Jiří Paroubek s panem prezidentem zavařili, ať si to i sní. Tak se v podstatě zachoval lidovecký Jiří Čunek, který v tomto palácovém převratu nechtěl dělat nijakou stafáž. Místo toho se Mirek Topolánek nechal vmanévrovat do podivné hostiny při sestavování tzv. nepolitické vlády, která přes všechny proklamace je skrz naskrz politická. A roli pověstných biblických psíků, živících se drobty spadlých z pánova stolu, tentokrát bezezbytku sehráli páně Bursíkovi zelení.

Nicméně, na kolena sražený Topolánek ještě i při odchodu dokázal rozdávat rány, a navíc čisté. Schválení Lisabonské smlouvy, byť bylo v souladu se snahami ČSSD, určitě nebylo sociálním demokratům po chuti především proto, že se tak stalo ještě pod vedením Mirka Topolánka a ne pod vedením jejich. Hradního pána to vytočilo však daleko víc, takže se přestal kontrolovat a hovořil o Lisabonské smlouvě jako o mrtvole. Nerad bych se mýlil, ale myslím si, že Lisabonská smlouva je daleko živější, než prezident Klaus. A vyčkávací taktika, kterou zvolil v případě svého podpisu jen dokazuje, že tento člověk již dávno není tím velkým Klausem z počátku devadesátých let, se kterým mnozí nesouhlasili, ale jehož si všichni vážili.

Další úder, který Paroubkovi hoši dostali, je likvidace dvou arbitráží. Jednalo se o resty právě sociálně demokratických vlád, které vyřešila až neschopná Topolánkova vláda. Výlevy páně Sobotky, že se jedná o nevýhodné dohody, jsou irelevantní. Na jejich vyřešení, zvláště na spor s Nomurou, měli sociální demokrati i s panem Sobotkou dost času. A co dokázali? Nic.

Topolánkova vláda je první polistopadovou vládou, která začala řešit restrukturalizaci celých oblastí. Reforma zdravotnictví nebo sociálního systému byla počinem zasluhujím obdivu. Ne pro jednotlivé dílčí kroky. Já sám jsem např. silně nesouhlasil s postupem exministra Julínka při prosazování jeho pojetí zdravotní reformy a fandil jsem poslanci Hovorkovi, že se staví proti. Tato vláda je hodná obdivu především proto, že měla odvahu tyto problémy začít řešit. Už z počátku jí muselo být jasné, že svými kroky v těchto obzvláště citlivých oblastech politické body nezíská. Přesto do toho šla. A nakonec na to i dojela. Bohužel.

Pro to všechno, i když mi Mirek Toplánek velmi často leze na nervy, tak si do něj nekopnu. Pro mne je to opravdový „chlap s gulama“, který ví co chce a který se jako chlap také  chová.